ECLI:CZ:US:2013:1.US.2223.11.1
sp. zn. I. ÚS 2223/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Prima Job, s. r. o., se sídlem třída Tomáše Bati 1560, 760 01 Zlín, IČ: 291 87 621, zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 5 Cmo 167/2011-47, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, č. j. 55 Cm 100/2011-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 8. 3. 2011, č. j. 55 Cm 100/2011-15, vyhověl Městský soud v Praze návrhu žalobce, který se domáhal proti žalovanému č. 1 společnosti Prima Job, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") a dalšímu žalovanému (č. 2) zaplacení směnečné pohledávky ve výši 327.250 Kč s 6% úrokem ode dne 1. 11. 2010 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1.090 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 66.504 Kč k rukám žalobce.
Citovaný směnečný platební rozkaz napadla stěžovatelka a žalovaný č. 2 včas podanými námitkami a návrhem na přerušení řízení. Mimo jiné vznesli námitku nepříslušnosti Městského soudu v Praze, a to z důvodu sjednané rozhodčí doložky; totiž dle čl. XIX. 4 franchisové smlouvy uzavřené mezi výstavcem a remitentem směnky všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2011, č. j. 55 Cm 100/2011-29, včasnou společnou námitku stěžovatelky a žalovaného č. 2, aby spor byl projednán v rozhodčím řízení, zamítl (výroková část č. I.) a dále zamítl návrh stěžovatelky a žalovaného č. 2 na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky (výroková část II.). Městský soud v prvé řadě uvedl, že franchisová smlouva včetně ujednání rozhodčí doložky nebyla sjednána žalovaným č. 2 a dovodil, že rozhodčí doložka uzavřená mezi stěžovatelkou a remitentem sporné směnky "neobsahuje ničeho o řešení sporů ze směnečných vztahů v rozhodčím řízení". Dále uvedl, že žalobce, který spornou směnku nabyl indosací dne 27. 8. 2010 od indosanta, na kterého remitent spornou směnku indosoval dne 23. 8. 2010, není ve smluvním vztahu se stěžovatelkou; není tedy mezi nimi ani ujednána rozhodčí doložka, na kterou stěžovatelka poukazuje a jež by projednání sporného směnečného vztahu "určovala" do řízení před Rozhodčím soudem Hospodářské komory a Agrární komory ČR. Městský soud konečně zdůraznil, že závazky ze směnky jsou závazky samostatné, závazky skripturní povahy, kde listina sama dává všem zprávu o tom, kdo jsou účastníci směnečného vztahu a jaký je jeho obsah.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 12. 5. 2011, č. j. 5 Cmo 167/2011-47, citované usnesení městského soudu potvrdil. Především uvedl, že rozhodčí smlouva (a to i ve formě rozhodčí doložky) je vždy písemným smluvním ujednáním konkrétních osob; je-li účastníkem řízení osoba, která neuzavřela rozhodčí smlouvu a která se žádným právně uznatelným způsobem nestala účastníkem rozhodčí smlouvy, nemůže věc náležet před rozhodce. V souzené věci je účastníkem rozhodčí smlouvy pouze stěžovatelka; žalobce ani žalovaný č. 2 účastníkem rozhodčí smlouvy nejsou a tedy již z tohoto důvodu, to je pro absenci jakékoliv rozhodčí smlouvy mezi účastníky řízení, je závěr soudu prvého stupně, že věc není podřízena rozhodčímu řízení, případný.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadla v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, tvrdí, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených 36 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v podstatě uvedla, že si je vědoma, že směnečné vztahy jsou zásadně samostatné; tuto samostatnost však nelze vykládat absolutně, tj. bez zohlednění konkrétních okolností. V souzené věci je směnka navázána na vztah smluvní, vychází z něj a jeho obsah dále specifikuje (rozšiřuje). Tuto provázanost a souvztažnost proto nelze násilně přehlížet a ryze formálně setrvávat na rigidní oddělenosti daných vztahů. Stěžovatelka poukázala na znění rozhodčí doložky, které jsou (dle jejího názoru) podřízeny jak spory vyplývající přímo ze smlouvy, tak spory vyplývající z jiné skutečnosti, avšak se smlouvou související. Soudní řízení, v němž je vymáhána směnečná pohledávka, resp. fakticky za pomoci směnky pohledávka vzniklá ze smlouvy, je proto nepochybně sporem vzniklým v souvislosti se smlouvou a spadá tak pod rozhodčí doložku. Stěžovatelka poukázala na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. ve věcech sp. zn. 7 Tdo 475/2006, sp. zn. 29 Odo 1141/2006 či sp. zn. 29 Odo 1102/2005. Z nich se (prý) podává, že v případě zajišťovací směnky není ryze formalistická separace směnečného vztahu od vztahu zajištěného (kauzálního) bez ohledu na jeho podstatu správná, resp. její zajišťovací povahu, tj. faktickou souvztažnost se vztahem zajištěným již při vystavení, nelze vědomě popírat. Jedná se totiž o směnku zajišťovací, přičemž jak její existence, tak její zajišťovací povaha, je přímo sjednána v kauzální (zajištěné) smlouvě. Zajišťovací směnka je fakticky přímo navázána na kauzální smluvní vztah, neboť z něj vyplývá a je v jeho rámci přímo sjednána. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že odvolací soud, který odvolání zamítl s tím, že mezi stranami žádná rozhodčí doložka uzavřena nebyla, měl primárně zkoumat, zda se rozhodčí doložka vztahuje na směnku a až poté, zda taková doložka zavazuje i další nabyvatele směnek. Za tohoto stavu jsou (prý) napadená rozhodnutí ryze formalistická, neboť upřela stěžovatelce jeho právo, aby byla věc projednána před příslušným rozhodčím soudem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná vlastní rozsáhlou a dostatečně známou judikaturu, podle níž zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých z ústavních kautel.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka před Ústavním soudem v podstatě jen reprodukuje odlišný názor na výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní. Takový závěr však evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly - jak již bylo uvedeno - také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem tak, jakoby byl další soudní instancí. Tou však Ústavní soud podle svého ústavního vymezení není a být ani nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).
Sám Ústavní soud neshledal na straně obecných soudů prvky interpretační svévole. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva pak nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, či jiného práva ústavně zaručeného. Pokud stěžovatelka odkazuje na shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, ta na souzenou věc nedopadají, netýkají se problematiky rozhodčích doložek ve směnečných vztazích ani souvisejících otázek pravomoci obecných či rozhodčích soudů k projednání směnečného sporu.
Ústavní soud konečně uvádí, že v principu obdobnými věcmi se ve své judikatuře již zabýval (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1720/12, usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 2615/11). Ústavní soud např. v usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 1720/12, výklad obecných soudů ohledně rozhodčí doložky z ústavněprávních hledisek akceptoval; při hodnocení smlouvy o půjčce včetně v ní obsažené rozhodčí doložky připomněl, že tato doložka se nevztahuje na uplatnění nároku na zaplacení předmětné a ve smlouvě výslovně nezahrnuté směnky, představující samostatný a nesporný závazek, na základě něhož pak žalobce uplatnil důvodně nárok u soudu a nikoliv v řízení před rozhodci (§106 odst. 1 o. s. ř.); současně také odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud nepovažuje za nutné odchýlit se od těchto závěrů ani v právě souzené věci; to platí i ve vztahu ke stěžovatelově spektakulární argumentaci, že odvolací soud měl primárně zkoumat, zda se rozhodčí doložka vztahuje na směnku a až poté, zda taková doložka zavazuje i další nabyvatele směnek. Ústavní soud za této situace připomíná, že to byl již Městský soud v Praze, který v napadeném rozhodnutí dostatečně jasně a zřetelně vyslovil, že soudu předložená rozhodčí doložka neobsahovala nic, co by se týkalo řešení sporů ze směnečných vztahů v rozhodčím řízení (co by určovala projednání sporného směnečného vztahu do řízení před rozhodci). Z uvedeného nelze proto dovodit nic jiného než, že se v souzené věci rozhodčí doložka na směnku nevztahuje. Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poukázal na věcnou správnost a na případný závěr napadeného usnesení Městského soudu v Praze (Poznámka: nikoli rozsudku jak uvedl), že věc není podřízena rozhodčímu řízení. Vrchní soud v Praze navíc připomněl (použitím formulace "tedy již z tohoto důvodu") argumentaci absencí rozhodčí smlouvy mezi účastníky řízení (o sporu ze směnečného vztahu) z toho důvodu, že žalobce neuzavřel rozhodčí smlouvu a nestal se tak jejím účastníkem.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv či svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu