ECLI:CZ:US:2013:1.US.2256.12.1
sp. zn. I. ÚS 2256/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele F&N dodavatelé, s. r. o., IČ 185 84 021, se sídlem Tišice 225, zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3,120 00 Praha 2, proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 11. 2011, č. j. 16 C 24/2011-164, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, č. j. 28 Co 51/2012-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel podal vůči žalovaným žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3.326.036 Kč (spor o platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor). Podáním soudu doručeným dne 22. 9. 2011 vzal žalobu v celém rozsahu zpět.
Okresní soud zastavil řízení a napadeným výrokem rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovaným částku ve výši 161.976 Kč na náhradě nákladů řízení. Tento výrok opřel o §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a uvedl: "Vzhledem k tomu, že žalobce s přihlédnutím k jeho dispozici se žalobu, z procesního hlediska nazíráno, zavinil, že řízení bylo zastaveno, je tedy on tou stranou sporu, kterou stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení, jež vznikly straně žalované. Na tom nic nemění ani skutečnosti, že žalobce uvedl jako důvod zpětvzetí žaloby možnost mimosoudní dohody, přičemž strana žalovaná uvedla, že žalobce vzal svou žalobu zpět o své vůli, nikoli pro jednání žalovaných.".
Krajský soud napadeným usnesením výrok III. usnesení okresního soudu jako věcně správný potvrdil. To odůvodnil v podstatě takto:
"...žaloba byla vzata zpět 22.9.2011, tedy poté co účastníci začali jednat mimosoudně (6.9.2011), ale zatím se na ničem nedohodli. Žalobce nevyčkal ani stanoviska žalovaných k jeho návrhu na vyrovnání spočívajícím v upuštění obou stran od svých finančních nároků. V projednávané věci tedy bylo řízení zastaveno procesním zaviněním žalobce, který vzal žalobu zpět, aniž žalovaní vymáhanou povinnost splnili. Jestliže vzal žalobce žalobu zpět za situace, kdy nejen že mu žalovaní neplnili na vymáhanou pohledávku, ale ještě s ním ani neuzavřeli žádnou dohodu o mimosoudním vyřešení vzájemných nároků a podle předložených dokladů ani tato mimosoudní jednání dohodě účastníků nenasvědčovala, nemůže riziko svého jednání (zpětvzetí žaloby za uvedených podmínek) přenášet na žalované... To, že žalobce vzal žalobu zpět před prvním jednáním ve věci, aniž bylo prováděno dokazování či poučení účastníků, není důvodem, aby žalovaným podle §150 o.s.ř. nebyla přiznána, byť jen zčásti, náhrada nákladů řízení, které museli k hájení svých práv vynaložit. Nelze po nich spravedlivě požadovat, jen proto, že ve věci neproběhlo jednání, aby si náklady svého právního zastoupení hradili sami. Zvláště, jde-li o fyzické osoby, jejichž majetkové možnosti jsou nesrovnatelné s žalobcem, který je právnickou osobou úspěšně podnikající. Pokud by si museli jim vzniklé náklady řízení hradit, výrazně by je to finančně zatížilo. Důvodem pro postup podle §150 o.s.ř. není ani žalobcem tvrzený nepoměr mezi výší nákladů řízení a učiněnými úkony ve věci. Výše odměny je dána výší vymáhané částky a vyhláška č. 484/2000 Sb. je postavena u žalob na peněžité plnění na principu, že se výše odměny odvíjí od výše žalované částky. Náklady žalovaných jsou rovněž navýšeny o DPH z odměny za situace, kdy je zástupce žalovaných plátcem uvedené daně. I výše DPH se odvíjí od výše odměny, když činí 20% z ní. Výše nákladů řízení není v rozporu s právem na spravedlivý proces ani s dobrými mravy. Žalobce podáním žaloby si musel být vědom možnosti, že stejně jako on využil možnosti právního zastoupení advokátem, mohou této možnosti využít i žalovaní a v případě neúspěchu (či zastavení řízení jeho zaviněním) jim bude muset hradit náklady řízení, odvíjející se od výše žalované částky. Pokud jde o dobré mravy, jde o kategorii práva hmotného a nikoli práva procesního, proto se při rozhodování o nákladech řízení neuplatní. Dá se říci, že podobnou úlohu jako dobré mravy v právu hmotném má moderace podle §150 o.s.ř. v případě náhrady nákladů řízení.".
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo hlavně podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatel v podstatě namítá, že žalovaní své finanční nároky snížili a byla zde reálná možnost smírné dohody, s čímž souvisí i zpětvzetí žaloby; je zřejmé, s jakým cílem k zpětvzetí uvedené žaloby došlo, takže nejde o přenášení rizika ze strany stěžovatele na žalované. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud - při úvaze o možnosti užití §150 o. s. ř. - zhodnotí majetkové poměry účastníků bez jakéhokoliv důkazu; vyšel pouze z domněnky, že fyzické osoby automaticky mají nesrovnatelné majetkové poměry oproti společnosti s ručením omezeným. K tomu stěžovatel dodává, že žalovaní jsou vlastníky rozsáhlého počtu nemovitostí, ve kterých nakonec do února roku 2011 stěžovatel působil a za dobu od roku 1992 žalovaným uhradil na nájemném částku zhruba ve výši 20.000.000 Kč. Naopak, stěžovatel je obchodní společností, která je zatížena úvěry. Pokud samotní žalovaní uplatnili vůči stěžovateli dvě žaloby na zaplacení 433.351,68 Kč a 1.907.020,80 Kč, zcela jistě jsou jejich majetkové poměry velmi dobré, či dokonce mnohem lepší než stěžovatele.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity znamenající porušení jeho základních práv či svobod. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavním zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva či svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat zejména v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Uvedené pochybení však Ústavní soud v názoru obecných soudů, že stěžovatel procesně zavinil zastavení řízení, neshledal. Úvaha odvolacího soudu - že, jestliže vzal žalobce žalobu zpět za situace, kdy nejen že mu žalovaní neplnili na vymáhanou pohledávku, ale ještě s ním ani neuzavřeli žádnou dohodu o mimosoudním vyřešení vzájemných nároků, pak nemůže riziko svého jednání přenášet na žalované - extrémní (svévolná) není.
O to více platí shora vysvětlený rámec ústavně právního přezkumu pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; jeho aplikace je svou podstatou mimořádná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je pouze věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud současně konstatuje, že úvaha obecného soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (§150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna; jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle. Oproti tomu, pokud obecný soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil.
Ústavní soud uvádí, že v tomto konkrétním případě se odvolací soud ve svém rozhodnutí otázkou nepoužití ust. §150 o. s. ř. explicitně a relativně podrobně zabýval, avšak neshledal - stejně jako implicitně soud prvního stupně - naplnění důvodů, jaké má na mysli §150 o. s. ř.. Ústavní soud opakuje, že samotnou diskreci soudů v rámci aplikace ust. §150 o. s. ř. se necítí oprávněn přezkoumávat, neboť je věcí úvahy nezávislých obecných soudů. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů v tomto směru neztotožnil, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
Tu Ústavní soud upozorňuje, že metodologicky obdobně argumentoval již ve své předchozí rozhodovací praxi, například v usnesení ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 3043/07, nebo v usnesení ze dne 9. 4. 2008. sp. zn. I. ÚS 47/08.
Ústavní soud dodává, že stěžovatel obsahově polemizuje i s argumentem odvolacího soudu o nesrovnatelnosti majetkových poměrů žalovaných jako fyzických osob a stěžovatele jako podnikatele. Tu lze uvést, že tento argument odvolací soud - jako důvod vyloučení aplikace §150 o. s. ř. - použil až subsidiárně, což ostatně plyne i z výslovného vyjádření uvedeného slovem "Zvláště" ("Zvláště, jde-li o fyzické osoby..." - srov. str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Samostatný důvod, který odvolací soud (obsahově) vedl k nepoužití výjimečného §150 o. s. ř., lze nalézt v této textaci: "Jestliže vzal žalobce žalobu zpět za situace, kdy nejen že mu žalovaní neplnili na vymáhanou pohledávku, ale ještě s ním ani neuzavřeli žádnou dohodu o mimosoudním vyřešení vzájemných nároků a podle předložených dokladů ani tato mimosoudní jednání dohodě účastníků nenasvědčovala, nemůže riziko svého jednání (zpětvzetí žaloby za uvedených podmínek) přenášet na žalované..." (str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Tento argument s komparací majetkových poměrů stěžovatele a žalovaných tedy zřetelně nesouvisí.
Ústavní soud konečně poukazuje na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu