ECLI:CZ:US:2013:1.US.242.13.1
sp. zn. I. ÚS 242/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Marka Radkoviče, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem kanceláře v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 224/2011-280 ze dne 11. října 2012, a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 237/2005-226 ze dne 16. prosince 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 18. ledna 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona (sp. zn. II. ÚS 207/05, U 12/37 SbNU 747).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvádí, že podal souběžně s ústavní stížností dovolání, a to z procesní opatrnosti. Tato skutečnost pak byla ověřena i ze spisu sp. zn. 10 C 237/2005 Okresního soudu v Břeclavi. Dovolání podal rovněž vedlejší účastník řízení David Čada.
5. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy v důsledku volby procesního postupu (nejen) stěžovatele podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice č. 31419/04 ze dne 8. listopadu 2007). Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
6. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona odmítnuta jako nepřípustná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj