ECLI:CZ:US:2013:1.US.2456.12.1
sp. zn. I. ÚS 2456/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Kamila Podroužka, insolvenčního správce, zastoupeného Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012 č. j. 1 VSPH 314/2012-B-50, a proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2012 č. j. KSHK 40 INS 1357/2010-B-42, spojené s návrhem na zrušení §1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatel - insolvenční správce - vydal zajištěnému věřiteli (INVESA, s.r.o.) ze zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/3 na nemovitostech ve výlučném vlastnictví dlužnice výtěžek zpeněžení ve výši 271.596,95 Kč (výrok I.). Dále krajský soud uložil insolvenčnímu správci: a) provést vydání výtěžku zpeněžení podle upraveného seznamu přihlášek, b) zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěného věřitele, jaká částka na ni byla vyplacena, c) podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.). Krajský soud přiznal insolvenčnímu správci odměnu určenou ve výši 2 % z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele, tj. 6.678,61 Kč včetně DPH (výrok III.). Konečně zamítl návrh insolvenčního správce v části požadujícím zaplacení odměny ve výši 13% z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli po státu (výrok IV.).
Krajský soud především uvedl, že odměna insolvenčního správce byla vypočítaná v souladu s §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, a proto činí 2 % z částky 278.275,56 Kč, tj. 5.565,51 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že insolvenční správce je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu v souladu s §38 odst. 2 insolvenčního zákona k odměně částka odpovídající této dani, tj. 1.113,10 Kč. Při rozhodování o části návrhu insolvenčního správce na přiznání části odměny ve výši 13 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, a to ze státního rozpočtu, byl krajský soud veden následujícími úvahami. Vzhledem k tomu, že je odměna insolvenčního správce při zpeněžování zajištěného majetku určována na základě vyhlášky č. 313/2007 Sb., soud v souladu s čl. 95 Ústavy posuzoval soulad tohoto podzákonného právního předpisu se zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Krajský soud - na rozdíl od insolvenčního správce - se nedomnívá, že by vyhláškou (č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012) stanovené určování odměny insolvenčního správce bylo v rozporu se zákonem či mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Výkon funkce insolvenčního správce lze přirovnat ke svobodnému povolání, přičemž podmínky výkonu a odměňování jsou předem známy (podobně jako advokátům dle advokátního tarifu či znalcům dle zákona o znalcích a tlumočnících včetně prováděcích předpisů); insolvenční správce při výkonu své funkce částečně nese i podnikatelské riziko, je proto povinně pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu. Krajský soud dodal, že v insolvenčním zákoně není opora pro výplatu odměny insolvenčního správce ze státního rozpočtu za situace, kdy v majetkové podstatě dlužníků jsou finanční prostředky (§38 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario).
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením prvostupňové usnesení ve výroku IV. potvrdil jako věcně správné. Odmítl názor insolvenčního správce, že odměna za zpeněžení zajištění nebyla stanovena v adekvátní míře. Podle odvolacího soudu insolvenční správce vykonává svoji funkci dobrovolně a musel si být vědom principů odměňování za vykonávanou činnost i náročnost této funkce. Nelze "směšovat" z hlediska svého účelu - a to ani z hlediska nároků na principy odměňování - činnost insolvenčního správce a soudního exekutora či advokáta. Odkaz na vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, prohlásil odvolací soud za nepřiléhavý.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovné zacházení, resp. princip rovnosti (především podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod). Současně navrhl zrušení §1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, ve znění do 31. 12. 2012, o náhradách jeho hotových výdajů, a to ve znění: "Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli."
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu obecnými soudy nebyla přiznána jím požadovaná výše odměny (ve výši 13 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli) za výkon funkce insolvenčního správce, a to státem jako pasivně legitimovaným subjektem.
V konkrétnostech stěžovatel namítá - pokud mu byla přiznána odměna jen ve výši 2 % z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele - že jde o odměnu 7,5 krát nižší než by náležela soudnímu exekutorovi (stěžovatel zde odkázal na §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora) či advokátovi (tu citoval §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) nebo insolvenčnímu správci při rozdělení výtěžku zpeněžení nemovitosti mezi nezajištěné věřitele (zde odkázal na §1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, konkrétně na 15 procent z výtěžku). Stěžovatel neshledává relevanci v rozdílu mezi rozdělením výtěžku mezi zajištěné či nezajištěné věřitele. Argument lepším postavením a zájmem vyššího uspokojení zajištěného věřitele z důvodu vzniku zajištění se jeví stěžovateli jako lichý, neboť takovéto postavení jim zákonodárce v jiných řízeních také nepřiznává (např. odměna soudního exekutora při zpeněžení v exekučním řízení je stejná, ať již se zpeněžuje nemovitost zajištěná zástavním právem či nikoliv). Pokud jde o soudní exekutory, podle stěžovatele je činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení - oproti činnosti soudního exekutora během exekuce - o mnoho náročnější. Insolvenční správce je povinen přezkoumávat přihlášené pohledávky, žalovat v incidenčních sporech, prověřovat účetnictví dlužníka a dále je vést, účastnit se osobně přezkumných jednání, podávat zprávu o činnosti v tříměsíčních intervalech a vystupovat v právních vztazích na místo dlužníka. Insolvenční správce má tak mnohem širší škálu povinností, které musí vykonat, aby plnil svou funkci řádně, kdežto soudní exekutor pouze zjišťuje majetek dlužníků z veřejných zdrojů a sám provede dražbu a odměnu si srazí z výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce tak obdrží za náročnější práci nižší odměnu, což je v rozporu s principem rovnosti. Stěžovatel si pak vybral dva modelové příklady ve srovnání s jinými právnickými profesemi a rozvedl je. Proto měla být podle stěžovatele použita jako adekvátní, v souladu s principem rovnosti, odměna v celkové výši 15 procent z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud uvádí, že stěžovateli jako insolvenčnímu správci byla přiznána odměna určená ve výši dvou procent z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele. Takto obecné soudy postupovaly v souladu s §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, podle které "Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli.". Obecné soudy neaplikovaly ustanovení §1 odst. 3 stejné vyhlášky, zakotvující vyšší odměnu; to proto, že toto ustanovení se vztahuje na odměnu z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele pouze nezajištěné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy nedomáhal, aby jím požadovaná výše odměny (resp. 13 procent z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele) byla stržena z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal toho, aby mu byla přiznána odměna (ve výši 13 % z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele) ze strany státu jako pasivně legitimovaného subjektu (srov. i napadený IV. výrok usnesení krajského soudu).
Stěžovatel v prvé řadě argumentuje porušením principu rovnosti, a to srovnáním s odměnou pro případ zpeněžení připadajícího na nezajištěného věřitele či srovnáním s odměnou exekutora nebo advokáta. Podle stěžovatele je adekvátní odměna v celkové výši 15 procent z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele, protože odpovídá právě odměně z výtěžku zpeněžení připadajícího na nezajištěného věřitele či odměně exekutora nebo advokáta.
Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se (sice) dovolává principu rovnosti i s odkazem na odměnu exekutora nebo advokáta; ve skutečnosti se však domáhá přístupu nikoli rovného, neboť odměna exekutorovi i advokátovi je zpravidla (tj. pokud výjimečně nedojde např. k ustanovení zástupce či opatrovníka účastníku řízení) placena účastníkem řízení. Společným jmenovatelem těchto stěžovatelem komparovaných případů tak je, že nositelem povinnosti zaplatit odměnu (exekutorovi, advokátovi) je nikoli stát, ale subjekty odlišné (fyzické, právnické). Nejde přitom toliko o formální rozdíl, neboť obecně platí, že "stát je nejlepším klientem", který si prostředky na zaplacení odměny ve svém rozpočtu v zásadě vždy najde. Shodné již nelze tvrdit o fyzických či právnických osobách, což vynikne především za situace, kdy je (nezřídka) povinnost zaplatit odměnu exekutorovi uložena povinnému (srov. §87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád); v rozhodovací praxi Ústavního soudu jsou známy četné případy ústavních stížností exekutorů namítajících faktickou nemožnost vymoci si po nemajetném povinném částku ve výši jejich odměny. Pokud tedy stěžovatel usiluje o vyslovení povinnosti státu zaplatit mu odměnu, důsledně vzato se domáhá jistého zvýhodnění oproti jím srovnávaným exekutorům a advokátům, což se s jím odvolávaným principem rovnosti jeví jako neadekvátní.
Podobné platí i o té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatel dovolává principu rovnosti srovnáním s odměnou pro případ zpeněžení připadajícího na nezajištěného věřitele. V komparovaném případě to totiž není stát, kdo je povinen platit odměnu insolvenčnímu správci, nýbrž odměna se strhne z výtěžku zpeněžení připadajícího na nezajištěného věřitele, a jde tak k tíži nezajištěného věřitele. Stěžovatel se přitom domáhá něčeho odlišného, tj. uložení povinnosti státu zaplatit mu odměnu, což jde naopak k tíži daňových poplatníků (a nikoli věřitele, jak je tomu v případě zpeněžení připadajícího na nezajištěného věřitele).
Tu nelze přehlédnout, že stěžovatel mohl argumentovat před obecnými soudy na podporu (přiměřeného) zvýšení odměny, stržené z výtěžku zpeněžení), a to s odkazem na §38 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona ("Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit."). Ve svém podání ze dne 2. 11. 2011 adresovaném krajskému soudu předložil stěžovatel přehled úkonů vynaložených na dosažení výtěžku zpeněžení se závěrem, že odměna ve výši dvou procent z výtěžku zpeněžení "je zcela neadekvátní a neodpovídá časové náročnosti úkonů potřebných ke splnění zákonné povinnosti insolvenčního správce, tj. zpeněžení nemovitosti a vydání výtěžků zpeněžení zajištěnému věřiteli. Tato částka nepokryje ani náklady na práci zaměstnanců či externích spolupracovníků podílejících se na shora uvedených činnostech směřujících ke zpeněžení majetku.". Přesto se nedovolával zvýšení odměny ve formě strhnutí z výtěžku zpeněžení (na což pamatuje §38 odst. 2 a 3 věty druhé insolvenčního zákona), nýbrž zaplacení zvýšené odměny ze strany státu. To neučinil ani vzdor výzvě krajského soudu, který se jej dotázal, zda skutečně usiluje o zaplacení zvýšené odměny ze strany státu a nikoli formou strhnutí z výtěžku zpeněžení; přitom byl krajským soudem poučen, že pokud by se i nadále domáhal zaplacení zvýšené odměny ze strany státu, "takový postup by musel odmítnout čistě s poukazem na ust. §38 odst. 2 IZ, neboť nemá opory v zákoně, aniž by se meritorně zabýval adekvátností výše požadované odměny". Přesto i poté stěžovatel setrval na uložení povinnosti platit zvýšenou odměnu státem (srov. např. podání ze dne 11. 1. 2012).
Tedy o porušení principu rovnosti ze strany obecných soudů již z uvedených důvodů řeč být nemůže.
Nad rámec toho dodává Ústavní soud následující.
Nezbytným předpokladem závěru o porušení principu rovnosti by musela být komparace srovnatelného. Stěžovatel však komparaci postavení insolvenčního správce a advokáta či soudního exekutora neprovedl, a to ani objektivně ve sféře odměn; omezil se v podstatě jen na dva modelové konkrétní příklady zpeněžení vozidla a nemovitosti. Pokud by byl tak učinil, nemohl by přehlédnout kupříkladu následující.
Z ustanovení §38 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že odměnu a náhradu hotových výdajů - pokud k tomu nestačí majetková podstata či zálohy na náklady řízení - hradí stát. Tato jistota však již neplatí ve vztahu k jím komparovaným činnostem exekutorů či advokátů (s výjimkou advokátů ustanovených, srov. §23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
Stěžovatel si vybírá jen dva modelové případy odměn; pokud se však argumentuje diskriminací u odměn insolvenčních správců ve srovnání s exekutory a advokáty, nelze se obejít bez jejich komplexního zhodnocení. Tedy, pokud stěžovatel argumentuje nižší odměnou u zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele, a z toho dovozuje diskriminaci, jde jen o jeden druh odměny a nelze opomíjet i výši jiných druhů odměny (podle §1 odst. 3, §2 a §3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění k 31. 12. 2012), které až v globálu představují objektivní obraz poměrů odměn insolvenčních správců.
Dále, např. podle §1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012 platí, že "Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45 000 Kč." [srov. i §3 písm. a) stejné vyhlášky]; současně sám stěžovatel cituje §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, podle kterého činí odměna nejméně částku ve výši "pouhých" 3.000 Kč.
Pokud stěžovatel srovnává odměnu insolvenčních správců s exekutory, opomíjí i pojmový rozdíl vůči exekucím a insolvenčním řízením. Exekuce je primárně nástrojem k vymáhání pohledávky věřitele, zatímco insolvenční řízení je zvláštní soudní řízení, které směřuje k řešení úpadku (hrozícího úpadku) dlužníka (nikoli primárně k vymáhání pohledávek jednotlivých věřitelů). Podstatou řešení úpadku je proto uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem či hrozícím úpadkem. Z toho pak pramení, že činnost insolvenčního správce ve vztahu k dlužníku je - ve srovnání s činností exekutora - činností v zásadě dlouhodobější, obsahující větší počet úkonů, což se potom z povahy věci zobrazuje i do sféry odměn. Příkladem budiž i případ stěžovatele. V nyní posuzované věci se totiž jedná o odměnu ve vztahu toliko k zpeněžení připadajícímu na jednoho věřitele (zajištěného) z více věřitelů, kteří jsou účastníky insolvenčního řízení). Jinými slovy, insolvenční řízení nadále běží a insolvenčnímu správci proto bude v budoucnu náležet další odměna při oddlužení (způsobem řešení úpadku je oddlužení).
S tím souvisí i nepřiléhavost argumentace stěžovatele-insolvenčního správce, že týž je - oproti exekutorovi - povinen činit další úkony, přímo nesouvisející se zpeněžením a rozdělením výtěžku zpeněžení (jako např. přezkoumávat přihlášené pohledávky aj.). Z tohoto důvodu je podle stěžovatele jeho odměna v nyní posuzované věci nepřiměřená. Stěžovatel tím však nereflektuje shora uvedené, tedy že mu bude v budoucnu náležet další odměna při oddlužení, do jejíhož rámce lze stěžovatelem citované úkony zahrnout.
Stěžovatel dále argumentuje rozdílnou odměnou u zpeněžení připadajícího na věřitele zajištěného a nezajištěného. Leč obě skupiny věřitelů jsou odlišné, a to s ohledem na práva ze zajištění nabytá před zahájením insolvenčního řízení. Již důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu (k jeho §5) uvádí, že "určitá skupina věřitelů může být v důsledku práva nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení zvýhodněna (zákonem dovoleným způsobem) před věřiteli jinými. Typickým příkladem takové skupiny věřitelů jsou zajištění věřitelé.". Jelikož jde výše odměny k tíži věřitelů, lze na nižší odměnu insolvenčního správce u zpeněžení připadajícího na věřitele zajištěného nahlížet jako na zákonodárcem uplatněné zvýhodnění zajištěných věřitelů oproti věřitelům nezajištěným.
Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že v mezidobí (od 1. 1. 2013) novelizací zák. č. 313/2007 Sb. došlo ke zvýšení odměny insolvenčních správců pro případ zpeněžení připadajícího na věřitele zajištěného, a to nezanedbatelně. Zatímco totiž stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje výši odměny ve výši 2 procent z výtěžku, nyní by to již bylo 9 procent.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, muselo se jeho rozhodnutí promítnout i do posouzení návrhu na zrušení §1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., a to již z důvodu akcesority takového návrhu. Ostatně, jak Ústavní soud již uvedl, napadené ustanovení v mezidobí doznalo změny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu