ECLI:CZ:US:2013:1.US.2463.13.1
sp. zn. I. ÚS 2463/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012 sp. zn. 5 T 84/2011, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. 10 To 80/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 6 Tdo 318/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným z přípravy zločinu loupeže podle §20 odst. 1, §173 odst. 1, 3 trestního zákoníku a z přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let ve věznici s ostrahou a k propadnutí věcí.
3. Proti tomuto rozsudku podal do protokolu u hlavního líčení odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze podle §256 trestního řádu zamítnuto. Stěžovatel podal rovněž dovolání, které Nejvyšší soud usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá zejména neurčitost vymezení místa spáchání trestného činu uvedeného ve výrokové větě napadeného rozhodnutí ve vztahu k vymezení skutku v obžalobě, podané Krajským státním zastupitelstvím v Praze, i ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 7. 2011. V ústavní stížnosti však stěžovatel namísto ústavněprávní argumentace obsáhle cituje části jak obžaloby, tak rozsudku, výpovědi svědků i protokol o prověrce místa činu. Ze způsobu, jak je ústavní stížnost koncipována, je zřejmé, že jde o část odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a že stěžovatel se tak fakticky pouze domáhá přehodnocení skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů.
5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
8. Ústavní soud konstatuje, že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
9. Z hlediska ústavněprávního je zřejmé, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. Konkrétně k námitce totožnosti skutku ve vztahu k místu spáchání trestného činu se odvolací soud vyjádřil na str. 3 napadeného usnesení a Nejvyšší soud na str. 7 napadeného usnesení a Ústavní soud na tyto závěry odkazuje.
10. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení všech skutků - nic podstatného vytknout.
10. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu