ECLI:CZ:US:2013:1.US.2466.13.1
sp. zn. I. ÚS 2466/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Muladi, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem, se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 1442/2011-492 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2010 č. j. 5 Cmo 185/2009-403 (výroku III.), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem dne 12. 8. 2013, napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, přičemž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ve všech výrocích a zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení před soudy nalézacím a odvolacím. Svými rozhodnutími, respektive jejich určenými výroky se podle stěžovatele obecné soudy dopustily porušení jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces a vlastnického práva, tedy porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2008 č. j. 6 Cm 53/2004-186 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení, že tento je členem bytového družstva, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). K odvolání účastníků řízení pak ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který svým usnesením ze dne 27. 4. 2010 č. j. 5 Cmo 185/2009-403 jednak zastavil odvolací řízení o odvolání třetí účastnice řízení (matky stěžovatele) (výrok I.), jednak změnil usnesení krajského soudu tak, že se určuje, že stěžovatel je členem bytového družstva (výrok II.), a jednak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), a to za použití §150 o. s. ř. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel i bytové družstvo brojili dovoláním, přičemž stěžovatel napadal konkrétně výroky I. a III. usnesení vrchního soudu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 1442/2011-492 tak, že dovolání odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit bytovému družstvu náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud odůvodnil jeho nepřípustností, neb napadalo jednak výrok, jímž odvolací soud nerozhodl o jeho právech a povinnostech, a jednak výrok o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v relevantním znění.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel brojí zejména proti posouzení otázky náhrady nákladů řízení ze strany obecných soudů. Stěžovatel si je vědom, že Ústavnímu soudu běžně nepřísluší zabývat se takovou otázkou a že jeho postup v tomto ohledu je velmi zdrženlivý, avšak s četnými odkazy na judikaturu zdejšího soudu se domnívá, že v jeho věci nabyla daná otázka, a to konkrétně otázka aplikace §150 o. s. ř., ústavněprávní dimenze.
4. Ústavní soud konstatuje, že ověřením u Krajského soudu v Ostravě zjistil, že ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 3. 6. 2010.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve smyslu shora uvedeném a shledal, že je zčásti podána po zákonné lhůtě a zčásti zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; podle §43 odst. 2 písm. a) jej usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v relevantním znění (dle přechodného ustanovení v čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 3. 6. 2010. Toto rozhodnutí přitom pro stěžovatele představovalo rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, neboť proti ústavní stížností napadenému výroku III. tohoto rozhodnutí nebylo přípustné dovolání, o čemž byl ostatně stěžovatel v rozhodnutí vrchního soudu poučen. Je nerozhodné, že stěžovatel proti uvedenému výroku rozhodnutí vrchního soudu podal dovolání a následné usnesení o odmítnutí dovolání bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 12. 6. 2013. Stěžovatelovo dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. Proto byla-li ústavní stížnost podána dne 12. 8. 2013, byla ve vztahu k usnesení vrchního soudu zjevně podána opožděně.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelovy stížností námitky směřují výhradně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, nikoliv již proti usnesení Nejvyššího soudu. V rozporu s nimi je však petit ústavní stížnosti formulován na zrušení obou zmíněných rozhodnutí. Za této situace, kdy se z obsahu ústavní stížnosti jeví, že je napadeno pouze rozhodnutí vrchního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud postupoval způsobem pro stěžovatele příznivějším a s ohledem na znění petitu ústavní stížnosti přistoupil i k přezkumu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1442/2011-492. Tomuto usnesení však Ústavní soud neměl z ústavněprávního hlediska co vytknout. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. v relevantním znění, účinném do 31. 12. 2012, lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případě, pokud to zákon výslovně připouští. Podle ustanovení §237 až 239 o. s. ř. v relevantním znění, upravujících přípustnost dovolání, však mezi takové případy rozhodnutí o nákladech řízení nespadá. Nejvyšší soud tak stěžovatelovo dovolání zcela správně odmítl. Stejně tak se Nejvyšší soud nedopustil ani žádného excesu při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího soudu, jež rovněž podpořil uspokojivým odůvodněním. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná.
11. S ohledem na shora uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout zčásti jako podanou po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu