ECLI:CZ:US:2013:1.US.2468.13.1
sp. zn. I. ÚS 2468/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Pauknera, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Brno, Orlí 36, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012 č. j. 17 Cm 43/2011-70 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 2012 č. j. 1 Cmo 181/2012-118 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 1197/2013-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho obchodněprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na účinné opravné prostředky dle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování ve smyslu článku 1 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 1 Cmo 181/2012-118 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2012 č. j. 17 Cm 43/2011-70, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 214 413 Kč s úrokem z prodlení představující celkový součet úhrad za 23 přeprav zboží z České republiky do Německa zajištěné stěžovatelem pro žalovanou. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že s ohledem na obsah objednávek přepravy, připojených mezinárodních nákladních listů a faktur došlo mezi stěžovatelem a žalovanou opakovaně ke vzniku dílčích závazkových vztahů z mezinárodní přepravy podléhajících úpravě přepravní smlouvy v mezinárodní silniční dopravě dle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975 Sb., byť stěžovatel provedl přepravu za pomoci dalšího dopravce dle ustanovení §621 obchodního zákoníku. Stěžovatelův nárok se promlčel v jednoroční promlčecí lhůtě podle článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR, a proto vzhledem k řádně uplatněné námitce promlčení žalovanou bylo nutno žalobu zamítnout.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2013 č. j. 32 Cdo 1197/2013-156 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, protože ačkoli soudy rozhodovaly o povinnosti k zaplacení úhrnné částky jedním výrokem, jednalo se o více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, z nichž žádný nepřesáhl zákonem požadovaný limit 100 000 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování typu smlouvy, kterou mezi sebou stěžovatel se žalovanou uzavřeli, nezohlednily vůli smluvních stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 201/2010) a ignorovaly stěžovatelovy námitky, dle kterých žalovaná stěžovateli nepředávala nákladní listy ve smyslu Úmluvy CMR, ale pouze listy dopravní, dále že na tomto listu není jako dopravce uveden stěžovatel, nýbrž jeho smluvní partner, přičemž u mezinárodní přepravní smlouvy by správně musel být v kolonce dopravce uveden stěžovatel a v kolonce poddopravce jeho smluvní partner, a konečně že stěžovatel se k provedení přepravy nikdy smluvně nezavázal, neznal přesnou trasu, konkrétní místa nakládek a vykládek ani další náležitosti požadované Úmluvou CMR. Stěžovatel doplňuje, že účastníci smluvních vztahů pojem "přeprava" používají univerzálně a že v odborné literatuře je zastáván názor, dle kterého se v případě závazku obstarat přepravu za pevné náklady nejedná o přepravní ani zasilatelskou smlouvu, ale o smlouvu nepojmenovanou. Ve vztahu k přípustnosti dovolání stěžovatel namítá, že šlo o jeden stěžovatelův nárok vycházející z jednoho průběžného obchodního případu, ve kterém stěžovatel obstarával přepravu jednoho druhu materiálu jednoho obchodního partnera žalované do jedné země. Opačný názor Nejvyššího soudu vede dle mínění stěžovatele k denegationis iustitiae, protože přípustnost dovolání je vázána na způsob fakturace a úhrady za poskytnuté plnění v situaci, kdy v obchodní praxi existuje několik standardních způsobů fakturace.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi (a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele), pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.
8. Krajský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakých důvodů smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou kvalifikovaly jako smlouvy o přepravě, a akceptovatelným způsobem se vypořádaly i s argumentací stěžovatele, přičemž právní názor jimi zastávaný je hájitelný i ve světle této argumentace. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 201/2010 ze dne 31. 3. 2010 není případný, neboť se týká uzavření přepravní smlouvy dle o Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě (COTIF). Konečně se patří upozornit, že pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
9. V otázce přípustnosti stěžovatelova dovolání se Ústavní soud ztotožňuje s názorem vyjádřeným jak Nejvyšším soudem v napadeném usnesení, tak v komentářové literatuře (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1652 a 1888) a v ustálené judikatuře, že právem se samostatným skutkovým základem se rozumí spor nebo jiná právní věc, která vychází z jiných skutkových tvrzení, jimiž byla uplatněna (z odlišného skutku), než další spory nebo právní věci, o nichž se společně rozhoduje (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009, N 221/55 SbNU 75) a že v takovém případě je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 u každého jednotlivého nároku samostatně. Ústavní soud však ve své rozhodovací činnosti shledal rozporným s právem na spravedlivý proces přístup Nejvyššího soudu, kdy je každý jednotlivý nárok rozdělen na dva dílčí nároky na základě částečného úspěchu při uplatňování celého původního nároku, v důsledku čehož má každý takový dílčí nárok jiný procesní režim při posuzování přípustnosti dovolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006, N 136/42 SbNU 91 a sp. zn. III. ÚS 396/10 ze dne 25. 2. 2011, N 26/60 SbNU 269). Jedná se totiž o nepřípustné rozštěpení nároku na dva díly, a nikoli o jinak aprobované rozštěpení práva na dvě práva se samostatným základem (viz nález sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005, N 37/36 SbNU 413), protože výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09).
10. Právní názor Nejvyššího soudu, dle kterého se ve stěžovatelově případě jedná o více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, má racionální základnu, neboť odlišnost skutkového základu jednotlivých nároků lze spatřovat nejen ve vystavení samostatných faktur, ale i v rozdílnosti jejich splatnosti a v odlišnosti dat i tras uskutečněné přepravy. Nejedná se ani o nepřípustné štěpení nároku s odlišným procesním režimem v dovolacím řízení ve smyslu výše vyloženém. Lze tedy shrnout, že právním názorem uplatněným Nejvyšším soudem v napadeném usnesení nebyl stěžovateli odepřen přístup k soudu.
11. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu