ECLI:CZ:US:2013:1.US.2470.13.1
sp. zn. I. ÚS 2470/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Řeháka, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 4 KZV 32/2011, a usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, ze dne 27. 5. 2013, č. j. OKFK-236-746/TČ-2010-252501, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele, aby nebyl stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho základní právo na spravedlivý proces a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí, usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava, (dále jen "policejní orgán") ze dne 4. 11. 2011, č. j. OKFK-236-249/TČ-2010-200237, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu, a to pro zvlášť závažný zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku spáchaný jako pokračování v trestném činu podle §116 trestního zákoníku. Následně pak policejní orgán svým usnesením ze dne 27. 5. 2013, č. j. OKFK-236-746/TČ-2010-252501, podle §131 odst. 1 trestního řádu s poukazem na §138 trestního řádu opravil své shora citované původní usnesení o zahájení trestního stíhání v textu jeho výrokové části popisující skutek. Konkrétně došlo k nahrazení původního textu novým na stranách 12 a 20 usnesení, a to celkem u pěti nákladových položek, které jsou stěžovateli vytýkány jako neúčelně vynaložené na splnění úkolu určitého projektu. Ve dvou případech opravy se jednalo o vzájemnou záměnu faktur, v jednom případě byla změněna specifikace faktury a dodavatele (výše nákladů zachována), v dalších dvou případech byly shodně upraveny detaily účelového určení nákladů. Proti tomuto opravnému usnesení policejního orgánu stěžovatel podal stížnost, jež však byla následně usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. 6. 2013, sp. zn. 4 KZV 32/2011, zamítnuta jako nedůvodná. Podle státního zástupce nebylo možné v době zahájení trestního stíhání požadovat po orgánech činných v trestním řízení pregnantní popis stíhaného skutku a zcela vyčerpávající odůvodnění zvoleného postupu včetně podrobného rozboru důkazní situace. Původní usnesení o zahájení trestního stíhání ve své výrokové části obsahovalo celkem 279 případů zahrnujících konkrétní skutkový děj podřaditelný pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu dle trestního zákoníku, pročež je pochopitelné, že po delší době vedeného vyšetřování a jeho rozšíření na další spoluobviněné došlo ke korekci jednotlivých dílčích případů. Krajské státní zastupitelství tedy nezjistilo jakékoliv pochybení ve výrokové části napadeného usnesení obsahující přesné označení nesprávné opravované části.
3. Podle stěžovatele došlo postupem obou orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí napadá, k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Především došlo k narušení jeho práva na obhajobu, a to s ohledem na skutečnost, že trestní stíhání stěžovatele nebylo od samého začátku jednoznačně a nesporně vymezeno, zejména co do svého rozsahu, přičemž přesné vymezení stíhaného skutku a rozsahu trestního stíhání je velmi důležité pro účinné a efektivní uplatnění práva na obhajobu. Vzhledem k závažnosti samotného zahájení trestního stíhání (a účinku doručení usnesení o něm) přitom změna ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání vymezující popis skutku provedená s využitím ustanovení trestního řádu o opravě písařské chyby a jiné zjevné nesprávnosti (§131 odst. 1 ve spojení s §138 trestního řádu) znamená nejen porušení zákona, ale nabývá ústavněprávní relevance.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se přitom specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243; rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Trestní řízení (přípravné řízení) prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jenž nelze odčinit jinak, zejména cestou přezkumu obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 719/05 ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 197/11 ze dne 12. 9. 2011 či sp. zn. III. ÚS 934/07 ze dne 20. 6. 2007, kde se konkrétně jednalo též o případ následné opravy výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání podle §131 odst. 1 ve spojení s §138 trestního řádu).
7. O takový výjimečný případ se ovšem v posuzované věci nejedná. Ústavní soud zdůrazňuje, že napadené usnesení krajského státního zastupitelství se přesvědčivě a zevrubně vypořádává se všemi námitkami stěžovatele proti opravnému usnesení policejního orgánu, které se v zásadě shodují s argumentací stěžovatele uvedenou v jeho ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství dostatečně osvětlilo, že opravy provedené napadeným usnesením policejního orgánu ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání jsou co do svého významu relativně marginální a rozhodně nijak zásadní, a to i s ohledem na celkový rozsah popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin, pro nějž je stěžovatel stíhán. Ústavní soud tedy uzavírá, že ve stěžovatelově věci nedošlo k žádnému neústavnímu zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu, možnosti jeho obhajoby nebyly ztíženy způsobem, který by neumožňoval nápravu v dalším průběhu řízení. Stejně tak tedy nebylo porušeno ani o stěžovatelovo právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
8. S ohledem na právě uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu