ECLI:CZ:US:2013:1.US.2481.12.1
sp. zn. I. ÚS 2481/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Mgr. lng. Vlastimila Mlčocha, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 č. j. 28 Cdo 2899/2011-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2011 č. j. 51 Co 429/2010-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 6. 2010 č. j. 20 C 183/2009 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení všech výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 a právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (v tomto řízení vedlejším účastníkovi) domáhal náhrady škody ve výši 18 800 000 Kč s příslušenstvím a 9 700 000 Kč s příslušenstvím.
3. Náhrady škody se stěžovatel domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1998 Sb."). Svůj nárok dovozoval ze skutečnosti, že proti němu a dalším osobám bylo ode dne 26. 6. 1997 vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu, jehož se měl dopustit prodejem uměle nadhodnocených akcií společnosti SLATE - B.D.S.O., a. s., které bylo skončeno dne 6. 2. 2007 právní mocí rozsudku, jímž byl zproštěn obžaloby. V průběhu řízení bylo stěžovateli Policií ČR odňato 188 kusů akcií společnosti SLATE - B.D.S.O., a. s., a poté dalších 97 kusů akcií této společnosti, jež mu byly vydány až po skončení trestního řízení dne 7. 12. 2007. Zabavení akcií stěžovateli jako akcionáři této společnosti společně se zabavením akcií dalších jejich akcionářů mělo za následek znemožnění ovládání a řízení společnosti akcionáři a v důsledku toho i znemožnění jejího fungování, neboť nebylo možno konat valné hromady, jmenovat a odvolávat členy představenstva a dozorčí rady, přijímat zásadní rozhodnutí korporátního charakteru apod., akcionáři byli rovněž připraveni o možnost volně nakládat s akciemi společnosti. Podle stěžovatele měla před zabavením akcií společnost základní kapitál značné hodnoty a byla vysoce zisková, zatímco v době vrácení akcií byla společnost v likvidaci po zrušení konkursu pro nedostatek majetku. Stěžovateli tak dle jeho tvrzení vznikla škoda v podobě znehodnocení akcií, jež nemohl zcizit, jakož i ve ztrátě dividend, jež nemohla společnost vyplácet svým akcionářům. Svůj nárok pak vymezil jako nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku, jenž vyčíslil jako částku odpovídající jmenovité hodnotě zabavených akcií navýšené o úrok z prodlení, platný v den následující po jejich zabavení.
4. Obvodní soud v napadeném rozsudku, jímž žalobu zamítl, konstatoval, že v projednávané věci je sice splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, další předpoklady - vznik škody v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím - však naplněny nejsou. Stěžovateli sice byly zabaveny akcie na majitele uvedené společnosti, jejich zabavením však nebyl nikterak omezen ve výkonu práv spojených s držením akcií, neboť dle §156 odst. 7 obchodního zákoníku může v případě akcií na majitele vykonávat práva s listinnou akcií na majitele spojená také ten, kdo se prokáže písemným prohlášením osoby, jež vykonává uložení nebo úschovu podle zvláštního právního předpisu. Stěžovatel, ač mohl, o potvrzení příslušný orgán policie nepožádal a taktéž se ani nesnažil účastnit valných hromad společnosti, třebaže byly řádně svolávány, a realizovat práva s akciemi spojená. Soud zdůraznil, že s akciemi společnosti bylo obchodováno a požádal-li by stěžovatel o potvrzení policii, mohl je převést právě proto, že se jednalo o akcie na majitele. S ohledem na počet zabavených akcií v jeho vlastnictví přitom nelze předpokládat, že by mohl výraznou měrou ovlivnit chod společnosti. Stěžovatel podle soudu ani netvrdil, že by ostatní akcionáři, jimž byly akcie zabaveny, požádali policii o vydání potvrzení ve smyslu §156 odst. 7 obchodního zákoníku a že by bez tohoto počtu akcií nebyla valná hromada společnosti usnášeníschopná. Stěžovatel se po dobu zabavení akcií policií nesnažil vykonávat práva s nimi spojená a tyto úvahy vedly soud I. stupně k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu spočívající v existenci škody, jakož i v příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a jeho právní posouzení za správné. Vyslovil souhlas s tím, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 zákona č. 82/1998 Sb.; stran výtek stěžovatele zdůrazňujících délku trestního řízení podotknul, že sám stěžovatel připustil, že pro znehodnocení akcií společnosti bylo kritické období od zabavení akcií v roce 1997 do roku 2000 a že v roce 2000 šlo již o prakticky bezcennou společnost. Odvolací soud akceptoval jako správný i závěr soudu I. stupně o absenci dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu - tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Uvedl dále, že domáhá-li se žalobce v projednávané věci náhrady škody v podobě ušlého zisku s tvrzením, že v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení došlo ke znehodnocení akcií v jeho vlastnictví, jelikož neměl možnost v průběhu trestního řízení vykonávat práva s akciemi spojená a včas akcie prodat, je třeba zohlednit rovněž skutečnost, že o ušlém zisku je možno hovořit pouze, je-li to doloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, že k zamýšlenému zisku (nebýt nezákonného rozhodnutí v tomto případě) by skutečně došlo. Tvrdí-li tedy, že v důsledku trestního řízení mu nebylo umožněno s akciemi disponovat, a tudíž je ani prodat, a ušel mu tak zisk ve výši nominální hodnoty akcií, a tvrdí-li současně, že sám za sebe zájemce o akcie společnosti nenašel, ač bylo prokázáno, že ještě v roce 2005 se s akciemi obchodovalo, je jím tvrzený prodej akcií jen hypotetickým záměrem, který se neodškodňuje. Odvolací soud tedy shledal, že již s ohledem na uvedené důvody není nárok stěžovatele po právu a přistoupil k potvrzení prvostupňového rozhodnutí.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl s tím, že nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a tudíž i přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c). občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.").
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v drtivé části převzaly argumentaci Ministerstva spravedlnosti a vůbec se nezabývaly skutečnými dopady trestního řízení na předmětný majetek poškozeného. Tvrzení, že stěžovatel v době trestního řízení mohl uplatňovat svá práva akcionáře bez akcií, nemají oporu v zákoně a ani nelze žádat po stěžovateli, aby v rámci trestního řízení zasahoval bez plnohodnotné držby listinných akcií do řízení společnosti, když se nemohl ani účastnit valné hromady společnosti, na ní hlasovat apod. Akcie společnosti byly zcela nesmyslně drženy v detenci u Policie ČR, přestože již v roce 1999 padl první z řady zprošťujících a osvobozujících rozsudků. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že trestní řízení mělo být zastaveno již v roce 2000. Stěžovatel napadá nesprávný úřední postup, kdy orgány činné v trestním řízení setrvávaly na zajištění akcií, přestože k tomu již nebyl důvod a tímto znemožnily standardní vývoj společnosti pod odborným vedením majoritních akcionářů. Do vedení společnosti byli ze strany Krajského soudu v Ostravě jmenováni lidé, kteří na prosperitě společnosti nebyli vůbec zainteresováni a nebyli ochotni vložit vlastní prostředky na zaplacení dluhů, kvůli nimž společnost upadla do konkurzu, t.j. na platby zdravotního, sociálního pojištění, a společnost, která jinak měla možnost se na trhu prosadit, byla poslána do konkursu.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Nic takového však Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
10. Problematikou náhrady škody způsobené státem v souvislosti s trestním stíháním určité osoby se Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zabýval. Zejména konstatoval, že právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby (či dokonce zastavením trestního stíhání), je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Na druhou stranu je však třeba, aby jednotlivec, jenž se pokládá za osobu poškozenou trestním stíháním, doložil, že v jeho průběhu mu škoda skutečně vznikla, jakož i její výši, a příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a vzniklou škodou.
11. V dané věci se stěžovatel domáhal náhrady škody v podobě ušlého zisku s tvrzením, že v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení došlo ke znehodnocení 285 ks akcii společnosti SLATE - B.D.S.O., a. s., každá ve jmenovité hodnotě 100 000 Kč, které v té době vlastnil, jelikož neměl možnost v průběhu řízení vykonávat práva s akciemi spojená a včas akcie prodat. Obecné soudy jeho žalobu zamítly s tím, že v daném případě se o ušlý zisk nemohlo jednat.
12. Ústavní soud nicméně nesdílí názor, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy své právní závěry náležitým způsobem odůvodnily. Zejména uvedly, z jakého důvodu jimi učiněná skutková zjištění neumožňovala učinit závěr o existenci příčinné souvislosti mezi délkou zajištění dotčených akcií a ztrátou jejich hodnoty. V tomto směru považuje Ústavní soud za postačující odkázat na relevantní části odůvodnění rozhodnutí zejména odvolacího soudu. V nich uvedené závěry, které reflektovaly tvrzení uplatněná oběma stranami i provedené důkazy, nelze považovat za svévolné nebo za extrémně vybočující ve výše uvedeném smyslu.
13. Odvolací soud v napadeném rozsudku správně odkázal na definici ušlého zisku, který je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, jež bylo možné, kdyby nedošlo ke škodné události, důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda jako následek určité události, tedy je-li doloženo, že nebýt této události, ke škodě by nedošlo. Nepostačuje při tom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu do budoucna, neboť musí být postaveno najisto - a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném - že, nebýt škodné události, byl by se majetkový stav poškozeného zvětšil. Ušlý zisk tedy nemůže představovat jen zmaření zamýšleného záměru, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku je totiž majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku. Za situace, kdy stěžovatel sice tvrdí, že v důsledku zahájení shora uvedeného trestního řízení a zabavení shora uvedených akcií v jeho vlastnictví mu po určitou dobu nebylo umožněno s akciemi disponovat a tudíž je prodat, a ušel mu tak zisk ve výši nominální hodnoty uvedených akcii, ale na druhou stranu sám v odvolání tvrdí, že sám za sebe zájemce o své akcie uvedené společnosti nenašel, ač bylo prokázáno, že ještě v roce 2005 se s akciemi obchodovalo, je jeho tvrzený prodej akcií jen dovozovaným (hypotetickým) záměrem, který se neodškodňuje.
14. Nejvyšší soud, který rozhodoval o podaném dovolání, posuzoval toliko jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v tehdy účinném znění). To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka, položená stěžovatelem, je či není zásadního právního významu. Dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná, neboť zejména právní závěry odvolacího soudu ohledně ušlého zisku nikterak nevybočují z judikatury Nejvyššího soudu.
15. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavněprávního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z povahy dovolacího řízení a zejména z podstaty procesní úpravy přípustnosti dovolání, zpochybňovat.
16. Lze tedy uzavřít, že podstatou ústavní stížnosti je pouze pokračování polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů, vedené v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, což však Ústavnímu soudu z již shora uvedených důvodů nepřísluší.
17. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu