ECLI:CZ:US:2013:1.US.2484.13.2
sp. zn. I. ÚS 2484/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele H. L., t. č. ve Vazební věznici, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Dušanem Ružičem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 8, Kubišova 919/19, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2013 č. j. 1 Nt 1/2013-127 a Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 sp. zn. 14 To 79/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem orgánů činných v trestním řízení, který vyústil ve vydání v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově věci, došlo k porušení stěžovatelových práv zaručených článkem 2 odst. 2, články 3, 4, 8, 10, 14, 32, 36, 37, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále články 3, 4 a 90 Ústavy a konečně článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu se stěžovatel také domáhá zrušení uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 Nt 1/2013 zjistil Ústavní soud, že tento soud usnesením ze dne 3. 5. 2013 č. j. 1 Nt 1/2013-127 rozhodl o předání stěžovatele do Německé spolkové republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu Státního zastupitelství Oldenburg k trestnímu stíhání pro dva trestné činy obchodování v organizované skupině s omamnými látkami ve značném množství dle §30a odst. 1 zákona o omamných látkách SRN (výrok I.), změnil předběžnou vazbu na vydávací (výrok II.) a nepřijal písemný slib stěžovatele a nabídku peněžité záruky náhradou za vazbu (výrok III.). Vysvětlil, že evropský zatýkací rozkaz má všechny náležitosti, jsou splněny i další předpoklady pro předání stěžovatele a neexistují okolnosti vedoucí k zamítnutí předání stěžovatele dle ustanovení §411 odst. 6 trestního řádu. Dodal, že zdravotní stav stěžovatele nemůže být důvodem k nepředání, neboť ve vyžadujícím státě může být stěžovateli poskytnuta lékařská péče minimálně na úrovni jeho domovského Nizozemska.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2013 sp. zn. 14 To 79/2013 stěžovatelovu stížnost pro nedůvodnost zamítl. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že dodatečné doplnění údajů k evropskému zatýkacímu rozkazu dovoluje jak článek 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady (EU) č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, tak ustanovení §391 odst. 3 ve spojení s ustanovením §403 odst. 3 trestního řádu, ohledně tvrzeného vážného zdravotního stavu stěžovatele poukázal na jeho časté cesty do zahraničí a konstatoval, že dřívější zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Amsterdamu ve věci předání stěžovatele se týká neposkytnutí záruk německých orgánů ohledně možnosti výkonu trestu v Nizozemsku a zmírnění německým soudem uloženého trestu nizozemskými orgány, což není podstatné pro rozhodování českých soudů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že evropský zatýkací rozkaz není účinný, protože neobsahuje doslovné znění příslušných zákonných ustanovení včetně stanovené trestní sazby, ustanovení o promlčení a popis úkonů ovlivňujících plynutí promlčecí doby, dále skutková podstata trestného činu je nedostatečně rozvedena a není zřejmé, zda důvod předání stěžovatele lze podřadit pod důvod uvedený v ustanovení §404 odst. 2 písm. a), nebo b) trestního řádu. Dodává, že následný dopis Státního zastupitelství Oldenburg ze dne 20. 3. 2013 č. j. NZS 910 AR 64756/06 není s to napravit vytýkané nedostatky evropského zatýkacího rozkazu. Stěžovatel namítá nepřípustnost svého předání z humanitárních a zdravotních důvodů, protože předání by znamenalo nepřiměřený zásah do jeho osobních poměrů ve smyslu nálezu sp. zn. III. ÚS 534/06 a protože v Nizozemsku podstupoval intenzívní psychiatrickou léčbu z důvodu svého vážného psychického stavu způsobeného dřívějším opakovaným mučením a nelidským zacházením při vyšetřování stěžovatele v Srbsku. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v dožadujícím státě nemá žádné zázemí, poněvadž jeho rodina žije v Nizozemsku, a že dožadující stát neposkytl žádné záruky pokračování v terapii stěžovatele, což v minulosti vedlo k zamítnutí jeho předání Nizozemskem. Stěžovatel upozorňuje, že se nezdržuje na území České republiky ani Německé spolkové republiky, a proto byl předáním zbaven práva na obhajobu v domovském státě a bylo tím obejito zamítané rozhodnutí tamního soudu. Stěžovatel také namítá, že předběžné šetření proběhlo pouze formou doručení dopisu státního zastupitelství Oldenburg bez prošetření informací obsažených ve stěžovatelových námitkách a že obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli jako k odsouzenému, ačkoli ve spise nebyl založen žádný pravomocný odsuzující rozsudek. Stěžovatel kritizuje praxi soudů, dle které k doručení rozhodnutí stížnostního soudu stěžovateli dochází v den jeho předání do ciziny, následkem čehož byl stěžovatel zbaven možnosti podání ústavní stížnosti s žádostí o odklad vykonatelnosti. Stěžovatel také vznáší výtky vůči způsobu jeho zadržení dne 27. 2. 2013 Policií České republiky a důvodům, pro které byl vzat do vazby dne 28. 2. 2013.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Evropský zatýkací rozkaz zavedený rámcovým rozhodnutím Rady (EU) č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen "rámcové rozhodnutí"), je opatřením v oblasti trestního práva sloužícím k provedení zásady uznávání, kterou Evropská rada označila jako "úhelný kámen justiční spolupráce". Smyslem tohoto institutu je především snaha o realizaci jednoho z cílů Evropské unie - vybudování prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tradiční vydávání (extradition) mezi jednotlivými členskými státy Unie bylo proto nahrazeno systémem předávání (surrender) mezi soudními orgány v rámci Unie, ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2388/07 ze dne 7. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Co do stěžovatelových námitek obsahové neúplnosti evropského zatýkacího rozkazu vydaného ve stěžovatelově věci coby podkladu pro jeho předání do Spolkové republiky Německo se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem vrchního soudu, dle kterého účinnost evropského zatýkacího rozkazu nijak nezpochybňuje vyžádání si doplňujících informací státním zástupcem v rámci předběžného šetření, neboť účelem předběžného šetření je právě učinění zjištění, zda jsou splněny všechny podmínky pro předání konkrétní osoby. Ústavní soud neshledal, že by předběžné šetření bylo provedeno nedbale a v nedostatečné hloubce a že by obecné soudy rozhodující o předání stěžovatele nedisponovaly všemi rozhodnými informacemi. Citaci zákonných ustanovení popisujících skutkovou podstatu trestných činů stěžovatele, trestní sazbu, promlčecí dobu, jakož i označení úkonů majících vliv na plynutí promlčecí doby obsahuje dopis Státního zastupitelství Oldenburg ze dne 20. 3. 2013 (srov. str. 2 českého překladu); vylíčení skutkového děje v evropském zatýkacím rozkazu je také dostačující. Podpůrně lze odkázat na Evropskou příručku k vydávání evropského zatýkacího rozkazu vydanou Radou Evropské unie (dostupná na http://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/EJN_StaticPage.aspx?Bread=12), která nabádá ke stručnosti při popisu skutkového děje, byť s uvedením všech zásadních údajů pro rozhodnutí vykonávajícího orgánu (srov. str. 68), jakož i na původní záměr autorů rámcového rozhodnutí z technických důvodů nevkládat citace právních textů do formuláře evropského zatýkacího rozkazu, ale předávat je na jiném formuláři (srov. str. 69 příručky). Z textu výše uvedeného dopisu je též patrno, že stěžovatel má být předán za účelem trestního stíhání (srov. str. 2 dopisu). Neuvedení přezdívky stěžovatele - má-li stěžovatel nějakou - nečiní evropský zatýkací rozkaz vadným, ledaže by jím byl stěžovatel nedostatečně identifikován či dokonce zaměnitelný s jinou osobou; to však stěžovatel nenamítá.
9. Pokud jde o stěžovatelem kritizované nevyžádání záruky za pokračování v psychiatrické léčbě ve Spolkové republice Německo, je třeba upozornit, že podle ustanovení §411 odst. 7 až 9 trestního řádu, kterým byl transponován článek 5 rámcového rozhodnutí, může předávající stát žádat od vyžadujícího státu pouze záruky zde vypočtené, a proto nebylo možno podmínit předání stěžovatele pokračováním v jeho léčbě. Rozhodnutím Okresního soudu v Amsterdamu ze dne 14. 12. 2007, na které stěžovatel poukazuje, bylo zamítnuto předání stěžovatele nikoli pro neposkytnutí záruk stran jeho léčby, nýbrž proto, že německé orgány nedovolily převedení trestu podle nizozemského práva a výkon trestu v Nizozemí (srov. č. l. 150 verte), a proto nelze napadená rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako obcházení tohoto cizozemského rozhodnutí. Úsudek obecných soudů ohledně zajištění dostatečné zdravotní péče ve Spolkové republice Německo a vážnosti stěžovatelova zdravotního stavu (srov. str. 3 usnesení krajského soudu a str. 3 usnesení vrchního soudu) nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřený.
10. Evropský zatýkací rozkaz vychází z toho, že současná doba je spojena s mimořádně vysokou mobilitou lidí, se zvyšující se mezinárodní spoluprací a rostoucí důvěrou mezi demokratickými státy Evropské unie, což klade na úpravu vydávání, v rámci této unie, nové požadavky. V Evropské unii existuje kvalitativně nová situace. Občané členských států mají, vedle občanských práv svých států, také práva občanů Evropské unie, která jim mj. zaručují svobodný pohyb v rámci celé Unie. Evropská unie je prostorem svobody, bezpečnosti a práva, který usnadňuje volný pohyb občanů a zároveň zajišťuje jejich bezpečnost a ochranu. Obecně je možno říci, že ve státě, kde k trestnému činu došlo, bude, s ohledem na důkazní materiál v tomto státě se nacházející, trestní řízení rychlejší, efektivnější a současně i věrohodnější a spravedlivější jak pro obžalovaného, tak pro případnou oběť trestného činu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006, N 93/41 SbNU 195, odst. 70 a 96; 434/2006 Sb.). V tomto kontextu pak nelze přiznat významnější váhu stěžovatelově námitce absence zázemí ve vyžadujícím státě ani námitce odepření práva na obhajobu v domovském Nizozemsku a stejně tak odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 534/06 není případný, neboť v něm se jednalo o extradici a nikoli předání do jiného členského státu Evropské unie jako ve stěžovatelově věci. Jinými slovy těží-li občan Evropské unie z mnohem volnějšího pohybu po jejím prostoru, než je obvyklé při běžném pohybu cizích státních příslušníků, v případě rozhodování o jeho předání se tím snižuje i relevance existence či neexistence zázemí ve vyžadujícím státě.
11. K námitce nerespektování zásady presumpce neviny postačí uvést pouze tolik, že obecné soudy v napadených rozhodnutích zmiňují pouze opakované trestní stíhání stěžovatele a že v žádosti o propuštění z předběžné vazby ze dne 26. 3. 2013 (srov. č. l. 37 verte) sám stěžovatel uvádí, že vykonal trest odnětí svobody v Srbsku.
12. Napadeným rozhodnutím obecných soudů nelze vytýkat ani nepřezkoumatelnost či nepřesvědčivost, poněvadž obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi podstatnými námitkami stěžovatele (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42).
13. Nelze upřít opodstatněnost stěžovatelově kritice postupu orgánů činných v trestním řízení, které přistoupily k fyzickému předání stěžovatele v dopoledních hodinách dne následujícího po dni doručení usnesení vrchního soudu stěžovatelovu zástupci, čímž stěžovateli nevytvořily takřka žádný prostor pro případné podání ústavní stížnosti, s jejímž podáním je spojen ten účinek, že po dobu rozhodování Ústavního soudu neběží desetidenní lhůta k předání (srov. ustanovení §415 odst. 3 trestního řádu), v důsledku čehož by byl eventuální vyhovující nález Ústavního soudu zbaven jakéhokoli reálného dopadu do stěžovatelových poměrů. Avšak vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelovu ústavní stížnost důvodnou, ke skutečnému zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo. K tomu se patří též připomenout, že rámcové rozhodnutí zdůrazňuje, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie; jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s článkem 7 Smlouvy o Evropské unii. Samotný Evropský soudní dvůr již v roce 2003 konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy EU jsou signatáři Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Proto nemůže být občan významněji dotčen na svých právech tím, že o jeho trestní věci bude rozhodováno v jiném členském státě Unie, neboť každý členský stát EU je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006, N 93/41 SbNU 195, odst. 50 a 86; 434/2006 Sb.).
14. Pokud stěžovatel vznáší výtky vůči způsobu zadržení jeho osoby Policií České republiky dne 27. 2. 2013 a proti důvodům, pro které byl vzat do vazby dne 28. 2. 2013, nemohl se Ústavní soud těmito námitkami zabývat z důvodu jejich opožděnosti. Rovněž není možno opomenout, že tyto výtky nenalezly žádný odraz v petitu ústavní stížnosti.
15. Lze uzavřít, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu