ECLI:CZ:US:2013:1.US.2487.13.1
sp. zn. I. ÚS 2487/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Slaniny, zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. listopadu 2011 č. j. 9 C 188/2010-107, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 č. j. 25 Co 230/2011-143 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013 č. j. 33 Cdo 1652/2012-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se proti žalované (vedlejší účastnice) domáhal u Okresního soudu v Benešově zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu půjčky, kterou jí v hotovosti poskytl, a to na základě ústní smlouvy o půjčce s tím, že k vrácení půjčky mělo dojít na výzvu stěžovatele. Obrana žalované pak spočívala v tvrzení, že sice převzala od stěžovatele předmětnou částku 500 000 Kč, avšak toliko jako součást půjčky v celkové výši 1 000 000 Kč, kdy smlouva o půjčce měla být uzavřena ústně mezi stěžovatelem jako věřitelem a svědkem Ing. Pavlem Chládkem jako dlužníkem (a tehdejším partnerem žalované), přičemž žalovaná měla při převzetí peněžních prostředků jednat toliko jako jeho zástupce. Peněžní prostředky měly údajně sloužit jako vklad do společnosti LEVITA, s. r. o., jíž je Ing. Pavel Chládek jediným společníkem a jednatelem, resp. jako půjčka jednateli společnosti LEVITA, s. r. o., pro projekt bytové výstavby Prameny Lipno.
3. Okresní soud v Benešově jako soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaná nebyla ve sporu pasivně legitimována, jelikož nebylo prokázáno, že by mezi ní a stěžovatelem byla uzavřena, byť ústně, smlouva o půjčce, jejímž předmětem by bylo poskytnutí peněžních prostředků ve výši 500 000 Kč, o něž v řízení šlo. Naopak bylo prokázáno, že smlouva o půjčce byla uzavřena pouze mezi stěžovatelem jako věřitelem a Ing. Pavlem Chládkem jako dlužníkem. Okresní soud v Benešově proto žalobu v plném rozsahu zamítl a stěžovateli uložil nahradit žalované náklady řízení.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel pro úplnost uvedl, že u Okresního soudu v Benešově podal proti Ing. Pavlu Chládkovi žalobu o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, na jejímž základě bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 8 C 52/2010. Žaloba vycházela z obdobného skutkového základu, a to ze sporu z ústní smlouvy o půjčce. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. prosince 2010 č. j. 8 C 52/2010-53 pak bylo žalobě stěžovatele vyhověno, přičemž soud zde dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o půjčce, na jejímž základě předal stěžovatel jako věřitel Ing. Pavlu Chládkovi jako dlužníkovi dne 22. června 2008 částku celkem 500 000 Kč. Tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 č. j. 25 Co 170/2011-90.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nedostály principům a zásadám spravedlivého procesu. Konkrétně namítá, a to ve vztahu k důvěryhodnosti, resp. nedůvěryhodnosti, výpovědi svědka Ing. Pavla Chládka, že obecné soudy nezohlednily tu podstatnou okolnost, že tento se ve své výpovědi v souvisejícím sporu vedeném Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 8 C 52/2010 odvolával na potvrzení o půjčce ze dne 29. července 2008, na němž je podpis stěžovatele zjevně zfalšován a jehož originál přes výzvy soudu nebyl nikdy předložen. Bez povšimnutí pak byla ponechána rovněž výpověď stěžovatele, který vůli poskytnout Ing. Pavlu Chládkovi půjčku ve výši 1 000 000 Kč s tím, aby tyto peněžní prostředky byly vloženy do společnosti LEVITA, s. r. o., popřel. Nadto ve své výpovědi uvedl, že v případě, že by byly poskytovány peněžní prostředky formou půjčky na projekt Prameny Lipno, šlo by o byznys a bylo by to písemně zdokumentováno, přičemž půjčka by byla poskytnuta přímo společnosti LEVITA, s. r. o., nikoli osobě Ing. Pavla Chládka. Mezi stěžovatelem a společností LEVITA, s. r. o., existovala smlouva o spolupráci ze dne 18. prosince 2008, kdy z dodatku k této smlouvě ze dne 1. prosince 2009 plyne, že pod tento obchodní vztah spadá i realizace projektu Prameny Lipno; nebyl tedy důvod, aby byla případná půjčka poskytnuta na dobré slovo, a to Ing. Pavlu Chládkovi namísto samotné společnosti LEVITA, s. r. o.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.
9. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání. Odvolací soud se námitkami v něm formulovanými důsledně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje stěžovatelovu argumentaci za správnou. Rovněž tak soud dovolací v napadeném usnesení řádně zdůvodnil, proč nepovažuje dovolání za přípustné. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny).
10. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
11. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
12. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy po obsáhlém dokazování dospěly ke shodnému závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť žádnou smlouvu o půjčce se stěžovatelem neuzavřela, a to ani písemnou ani ústní formou. Žalovaná dle názoru soudů ve věci vystupovala pouze v zastoupení Ing. Chládka při převzetí peněz na základě jeho pokynů. Tuto verzi pak (částečně) podporuje také pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 170/2011, dle něhož byl žalovaný Ing. Chládek zavázán zaplatit stěžovateli částku 500 000 Kč z titulu uzavřené smlouvy o půjčce ve výši 1 mil. Kč.
14. Ústavní soud v dané věci shledal, že napadená rozhodnutí vycházejí z poměrně přesně zjištěného skutkového stavu věci, obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu