ECLI:CZ:US:2013:1.US.2513.13.1
sp. zn. I. ÚS 2513/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Evy Novákové, zast. JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2013, č.j. 29 Cdo 414/2012-152, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.10.2011, č.j. 7 Cmo 5/2011-116, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Lidového bytového družstva Vyšehrad I, sídlem ul. 5. května 58/856, Praha 4 a Jaroslava Nováka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pro porušení práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny extrémním rozporem při aplikaci a výkladu jednoduchého práva v nesporném řízení o určení členství v bytovém družstvu, zvláště při aplikaci ustanovení §132 obč. soudního řádu (odepření prokázaného členství v bytovém družstvu právního předchůdce vyčleněného bytového družstva) a při aplikaci a výkladu ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., §134 obč. zákoníku a §126 odst. 1 obč. zákoníku (dispozitivnost ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. s vyloučením převodu členství z převádějícího bytového družstva na přejímající bytové družstvo dohodou se souhlasem člena po vzniku vyčleněného bytového družstva, případně vyloučení dobré víry na základě písemného protokolu o převodu členství na vyčleněné družstvo) tak, že tím došlo k zásahu do práva na pokojné užívání majetku jeho odnětím věcně nesprávným usnesením soudu II. stupně. K meritu věci uvedla, že usnesením vrchního soudu bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně (Městského soudu v Praze, dále jen "městský soud"), kterým byl zamítnut její návrh na určení, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník jsou společnými členy prvního vedlejšího účastníka, in eventum pro případ neexistence společného členství určení, že druhý vedlejší účastník je členem prvního vedlejšího účastníka.
Po citacích z obou napadených usnesení stěžovatelka formuluje argumenty na podporu svých tvrzení o porušení základních práv. Navazují na nespornou skutečnost, že v roce 1987 bylo druhému vedlejšímu účastníkovi poskytnuto přístřeší v domě právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka, které se mělo podle stěžovatelky transformovat na nájem nemovitosti (bytu) ve smyslu §663 obč. zákoníku, byla tak splněna podmínka vymezená v §29 zák. č. 72/1994 Sb., tudíž na základě písemné dohody mezi původním bytovým družstvem a vyčleněným bytovým družstvem (prvním vedlejším účastníkem) byl druhý vedlejší účastník v dobré víře, že je členem tohoto družstva. Z těchto důvodů se stěžovatelka dovolává vydržení členského podílu v bytovém družstvu (běh vydržecí lhůty měl začít nejpozději uzavřením protokolu o finančním vyrovnání mezi bytovými družstvy a skončit uplynutím čtyř let).
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka se u městského soudu domáhala určení, že ona a druhý vedlejší účastník jsou společnými členy prvního vedlejšího účastníka, in eventum určení, že druhý vedlejší účastník je členem prvního vedlejšího účastníka. Návrh odůvodnila tím, že druhému vedlejšímu účastníkovi s rodinou bylo v roce 1987 za trvání manželství se stěžovatelkou poskytnuto přístřeší v konkrétním bytě v domě patřícím LBD Praha. Tvrdila, že v souvislosti s přidělením přístřeší se druhý vedlejší účastník v roce 1987 stal spolu s ní členem LBD Praha, které se později rozdělilo, mimo jiné, na LBD Praha 4 a z něho se vyčlenilo Lidové bytové družstvo Vyšehrad I (tj. první vedlejší účastník). Mezi těmito družstvy byla uzavřena dohoda o vypořádání majetku, práv a povinností a podle protokolu o finančním vyrovnání byli členové LBD Praha 4 bydlící v domě č.p. 856 převedeni na prvního vedlejšího účastníka, s výslovným uvedením druhého vedlejšího účastníka. Manželství stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka bylo v roce 1998 rozvedeno, dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozvedení manželé neuzavřeli, následně byla soudem uložena druhému účastníkovi povinnost byt vyklidit. Podle navrhovatelky se spolu se svým bývalým manželem stali v souladu s §29 odst. 2 zák. o vlastnictví bytů společnými členy prvního vedlejšího účastníka a jsou jimi doposud. Oba byli členy LBD Praha 4 a společnými nájemci konkrétního bytu, a to přinejmenším na základě konkludentně uzavřené nájemní smlouvy v letech 1992 až 1995, když po tuto dobu byt řádně a nerušeně užívali a za toto užívání platili předepsané nájemné a vyúčtované služby. I kdyby společnými nájemci bytu nebyli, stali se společnými členy prvního vedlejšího účastníka už na základě skutečnosti, že se LBD Praha 4 a první vedlejší účastník dohodli na tom, že se členy vyčleněného družstva stávají všichni členové LBD Praha 4, kteří užívají byty v domě č.p. 856 z jakéhokoliv důvodu, třeba jako přístřeší. A pro případ, že by tomu tak nebylo, tvrdila stěžovatelka vydržení společného členství v prvním vedlejším účastníkovi, protože po dobu více než tří roků byli společně s bývalým manželem v dobré víře, že jim společné členství náleží, přičemž jejich dobrá víra vycházela též z potvrzení LBD Praha 4 a z rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu druhého vedlejšího účastníka, ve kterém je uvedena jako členka prvního vedlejšího účastníka.
Městský soud návrh zamítl v celém rozsahu. Dospěl k závěru, že LBD Praha 4 mylně považovalo druhého vedlejšího účastníka za svého člena, takže nemohlo dojít k přechodu členství v souvislosti s vyčleněním prvního vedlejšího účastníka. Stěžovatelce a jejímu manželovi nesvědčilo právo nájmu k předmětnému bytu, protože jim byl přidělen jako přístřeší, tvrzení o konkludentním uzavření nájemní smlouvy stěžovatelka neprokazovala, naopak, přiznávala, že od roku 2002 s prvním vedlejším účastníkem uzavírala nájemní smlouvy vždy na dobu jednoho roku. Podle městského soudu nedošlo ani k vydržení společného členství, protože stěžovatelka s manželem nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim členství ve vyčleněném družstvu náleží; byli si vědomi toho, že nejsou nájemci bytu a postrádají nezbytnou podmínku vzniku členství ve vyčleňovaném družstvu, o členská práva se jinak nehlásili, neúčastnili se členských schůzí atd.
Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž napadala nesprávnou aplikaci institutu vydržení, a věcně nesprávnou aplikaci §29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., setrvala i na dalších námitkách např. na konkludentním vzniku nájmu, a zdůrazňuje ty skutečnosti, od nichž mohla odvozovat dobrou víru, že jsou s manželem společnými členy právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka.
Vrchní soud vymezil zásadní okolnost v dané věci, kterou je zjištění, zda stěžovatelce, příp. jejímu dřívějšímu manželovi, vzniklo členství v právním předchůdci prvního vedlejšího účastníka, či nikoliv. Podle odvolacího soudu se tak nestalo, poskytnutí přístřeší druhému vedlejšímu účastníkovi nepředstavovalo a představovat nemohlo členství v právním předchůdci prvního vedlejšího účastníka, ani potvrzení právního předchůdce nemohlo nahrazovat právní titul vzniku členství. Podrobně se odvolací soud zabýval výkladem §29 zák. č. 72/1994 Sb. a jeho významem, na jehož základě zdůraznil, že pokud určitá osoba nebyla členem původního družstva, nemohla se v důsledku vyčlenění stát členem vyčleněného družstva, a to ani na základě dohody mezi družstvy. Upozornil, že konkludentní vznik nájmu nerušeným užíváním a řádným placením, nemohl nájemní vztah vzniknout. Obecně připustil vydržení členských práv a povinností, avšak uzavřel, že dobrá víra stěžovatelky, resp. jejího bývalého manžela nemohla být dána. Z těchto důvodů vrchní soud potvrdil usnesení soudu I. stupně.
Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud neshledal přípustným (nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) a odmítl ho. Odkázal na svoje dřívější rozhodnutí, podle nichž dohoda o vypořádání majetku podle §29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. není právní skutečností způsobilou založit členství v družstvu, ztotožnil se též s absencí dobré víry a zhodnotil, že stěžovatelka ve své argumentaci ohledně vydržení členského podílu vychází zjevně z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika s právními závěry obecných soudů ohledně neexistence společného členství v bytovém družstvu, příp. individuálního členství jejího bývalého manžela, přičemž se snaží (tvrzením o porušení základních práv) svým představám dát ústavně právní relevanci. Z obsahu ústavní stížnosti však plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právě těchto závěrů; tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud po seznámení s poskytnutými podklady dodává, že důvody, pro které městský soud žalobu zamítl a vrchní soud zamítavý výrok potvrdil, jsou v odůvodnění rozsudků obou soudů v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí v plné míře odkazuje a uzavírá, že zmíněné stěžovatelčiny představy o následcích nastoupivších skutečností (např. přidělení přístřeší, jeho transformace, následky užívání bytu a placení "nájemného" aj.) nekorespondují skutečným právním následkům. Z obdobných důvodů lze akceptovat i důvody pro odmítnutí tzv. nenárokového dovolání pro nepřípustnost.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V řízení před obecnými soudy bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka se nestala společnou členkou prvního vedlejšího účastníka, nestal se jím samostatně ani druhý vedlejší účastník. Ústavní soud neshledal ani žádné pochybení obecných soudů při posuzování předpokladů vydržení členských práv a povinností. V této souvislosti dodává, že vydržení představuje mimořádný originární způsob nabytí subjektivního práva, který vyžaduje naplnění všech zákonných předpokladů. Patří k nim též objektivizovaná dobrá víra, tj. dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem, kterou stěžovatelka neprokázala. Z těchto důvodů ani nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu