ECLI:CZ:US:2013:1.US.2518.13.2
sp. zn. I. ÚS 2518/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Nováka, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Soudní 1, Svitavy, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 11. 2012 č. j. 26 C 155/2006-245 a Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013 č. j. 22 Co 123/2013-271, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů vydaných v jeho věci, a to z důvodu porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a článkem 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádané kopie rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 11. 2012 č. j. 26 C 155/2006-245 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2013 č. j. 22 Co 123/2013-271 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 11. 2012 č. j. 26 C 155/2006-245, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po žalovaném domáhal částky ve výši 54 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé poskytnutím nesprávného daňového poradenství, v důsledku kterého byl stěžovatel povinen zaplatit daňové penále. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok stěžovatele uplatněný žalobou dne 22. 6. 2005 je promlčen, neboť desetiletá objektivní promlčecí doba dle ustanovení §398 obchodního zákoníku, která se váže na porušení povinnosti bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě a existenci škody, počala svůj běh v roce 1993 poskytnutím nesprávné informace a marně uplynula v roce 2003.
3. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. V projednávané věci se musel Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení §237 o. s. ř. a ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného usnesení odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, tedy již za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II bod 1 a 7 a čl. IV bod 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
6. Výše popsaný princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a tak bylo jen na rozhodnutí stěžovatele, zda takovýto prostředek využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že na rozdíl od dosavadní právní úpravy musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále přitom platí, že pokud bylo následně dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na jeho uvážení, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyužil přezkumu své věci v dovolacím řízení, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2013
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka