ECLI:CZ:US:2013:1.US.2525.13.1
sp. zn. I. ÚS 2525/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.6.2013, sp. zn. 5 To 35/2013, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.12.2012, sp. zn. 29 T 70/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Zásadní pochybení spatřuje stěžovatel v postupu Městského soudu v Praze, který shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 doplnil o výrok, kterým byla stěžovateli a druhému spoluobžalovanému M. B. uložena povinnost k náhradě škody vůči poškozené České pojišťovně a.s. (dále jen "poškozený") ve výši 89 328 Kč. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, z něhož vyplývá, že osoba, jíž vznikla majetková újma, musí uplatnit své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo se na jeho úkor obohatil, a pouze tehdy, je-li zřejmé, že toto právo nebude možno uspokojit, přichází v úvahu úspěšné uplatnění práva na náhradu škody. V dané věci však nebylo prokázáno, že by se poškozený svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobou domáhal. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně a po něm následně i soud odvolací odmítly jeho návrh na provedení revizního znaleckého posudku jako nadbytečný, v důsledku čehož zůstalo dokazování neúplné, neboť nebyly vyvráceny všechny důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu ohledně příčiny a možností poškození zaparkovaného vozidla Škoda Octavia. Městský soud v Praze se rovněž nevypořádal s námitkou stěžovatele, že k jednání, jež je mu kladeno za vinu, neměl žádný motiv, a nepřihlédl k jeho vyjádření ze dne 21. 5. 2013.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 70/2012, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12.12.2012, sp. zn. 29 T 70/2012 uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Společně se stěžovatelem byl odsouzen jako spoluobviněný M. B. Podle §82 odst. 2 tr. řádu bylo oběma obžalovaným uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obžalovaní i poškozený odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 doplnil o výrok, kterým byla podle 228 odst. 1 tr. řádu oběma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 89 328 Kč.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo.
Ústavní soud především nesdílí stěžovatelovy námitky proti postupu Městského soudu v Praze ohledně uložení povinnosti stěžovatele k náhradě škody vůči poškozenému. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn. V nyní projednávané věci odvolací soud stěžovateli vyložil, že poškozený v souladu s §43 odst. 3 tr. řádu řádně a včas svůj nárok na náhradu škody uplatnil, soudu prvního stupně proto nic nebránilo v rozhodnutí o tomto nároku. Pokud tak neučil, jde o chybějící výrok ve smyslu §259 odst. 2 tr. řádu, a vzhledem ke skutečnosti, že odvolacímu soudu v nápravě této vady nic nebránilo, rozhodl, jak bylo uvedeno ve výroku jeho rozsudku. Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, když odvolací soud dovodil, že nárok byl uplatněn oprávněným subjektem, jeho výše byla spolehlivě prokázána a nelze mít pochybnosti o odpovědnosti obou obžalovaných za uvedenou škodu projednávaným přečinem.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, že ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1338/2009, se z hlediska občanskoprávního mohl poškozený domáhat náhrady škody po stěžovateli jen tehdy, pokud by předtím uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení za stěžovatelem soudní žalobou. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že zákonem č. 181/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k novelizaci §228 tr. řádu tak, že s účinností od 1. 7. 2011 je možné v adhezním řízení uplatnit i nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem a tento nárok přiznat.
Další námitka stěžovatele směřovala do fáze dokazování opřed obecnými soudy, které odmítly jím navržený důkaz revizním znaleckým posudkem.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního toliko tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). Tak tomu však v předmětné věci nebylo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obou stupňů je zřejmé, že se návrhem stěžovatele na doplnění dokazování řádně zabývaly. Soud prvního stupně na str. 7 svého rozsudku uvedl, že od dalšího důkazu navrženého obhajobou ve formě revizního znaleckého posudku upustil jako od nadbytečného, neboť závěry obou znalců jsou v podstatě shodné a spolehlivě vyvrátily obhajobu obou žalovaných, když shodně potvrdily, že obě vozidla musela být masivně poškozena již před pojistnou událostí jiným škodním průběhem. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na písemné odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém se podrobněji rozebírají závěry znaleckých posudků i výpovědi znalců. Taktéž odvolací soud nepovažoval za účelné žádat o vypracování revizního znaleckého posudku, který by se zabýval hypotetickou otázkou, zda do vozu zn. Škoda Octavia mohlo narazit jiné vozidlo, když oba obžalovaní tvrdí, že do tohoto vozu narazil vůz obžalovaného B.
Zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §2 odst. 6 tr. řádu, znamená mj., že zákon nepředepisuje orgánům činným v trestním řízení, jaký druh důkazního prostředku mají použít k prokázání určitých skutečností. Jestliže obecné soudy při stanovení výše škody vycházely ze znaleckých posudků a výpovědí znalců, o jejichž věrohodnosti neměly žádné pochybnosti, a nevyhověly návrhu stěžovatele na doplnění dokazování, nelze proti tomuto postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska ničeho namítat. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. V projednávané věci soudy tomuto požadavku dostály.
Naopak je nutno přisvědčit námitce stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami, zejména pak s jeho vyjádřením k odvolání poškozeného, ve kterém tvrdil, že nelze považovat nároky poškozeného za prokázané a nepochybné. Jak však konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". V nyní projednávané věci odvolací soud výslovně uvedl, že "nelze mít pochybnosti o odpovědnosti obou obžalovaných za uvedenou škodu projednávaným přečinem", také výše škody byla dle odvolacího soudu spolehlivě prokázána.
Ústavní soud stojí dlouhodobě na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení ve vztahu ke stěžovateli. Naopak, existence určité vady v řízení automaticky musí vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod osoby, proti níž se řízení vedlo. Každý případ je tak nutno posuzovat individuálně, s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu