ECLI:CZ:US:2013:1.US.253.11.1
sp. zn. I. ÚS 253/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky ZETEN, spol. s r. o., se sídlem Husova 276, 336 01 Blovice, IČ: 48361330, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2010, č. j. 9 Ans 4/2010-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ČR (dále jen "žalovaný") ze dne 15. 12. 1997, č. j. 392/46223/1997, kterým nepovolil podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jej ZSDP"), přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 12. 2. 1997, č. j. 8924/130/96, ze dne 18. 2. 1997, č. j. 8923/130/96 a ze dne 21. 2. 1997, č. j. 11844a/130/96, č. j. 11844b/130/96 a č. j. 11844c/130/96, kterými bylo rozhodnuto v odvolacím řízení o odvolání proti rozhodnutí správce daně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2009, č. j. 9 Ca 140/2006-221, uvedenou správní žalobu stěžovatelky zamítl; Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 9 Ans 4/2010-281, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil (výroková část I.), správní žalobu stěžovatelky odmítl (výroková část II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o správní žalobě (výroková část III.) ani o kasační stížnosti (výroková část IV.).
Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že správní žaloba neměla být kasačním soudem odmítnuta, ale měla být věcně přezkoumána podle §79 a násl. s. ř. s.; to zvláště za situace, kdy nečinností žalovaného (který odmítl osvědčit neplatnost rozhodnutí správce daně a nevydal o tom rozhodnutí) byla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech. Stěžovatelka se domnívá, že nerespektování usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 178/04 (podle něhož se po právu správní žalobou domáhala u Městského soudu v Praze ochrany před nečinností), kasačním soudem vedlo k tomu, že se svého práva nedomohla; Nejvyšší správní soud tím porušil princip předvídatelnosti, nepostupoval konzistentně a jednal proti základním zásadám právního státu odvoditelným z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a z hlavy páté Listiny. S ohledem na uvedené, stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu v souladu se svými právními názory a v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Je to přitom právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Základní námitka stěžovatelky spočívá v jejím nesouhlasu s výkladem §32 odst. 7 a §55b odst. 5 ZSDP, tak jak byl proveden správními soudy. Ústavní soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však zjistil, že ten věnoval postupu žalovaného a jeho interpretaci předmětného ustanovení náležitou pozornost. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je obsáhle odůvodněno, a to včetně důsledného odkazu na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008-164, v obdobné věci, ve které rozšířený senát odlišil procesní situaci (tj. situaci, že žádost o vyslovení neplatnosti rozhodnutí finančního úřadu byla podána až poté, co stěžovatel využil práva podat odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu a využil rovněž práva podat správní žalobu a následně také ústavní stížnost) od procesní situace ve věci usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 178/04, v níž stěžovatelka procesní prostředek k ochraně svých práv měla, neboť se mohla správní žalobou domáhat, aby příslušný správní soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§79 odst. 12 s. ř. s.). V souzené věci stěžovatelka v předchozích řízeních využila svého práva a podala (ve věci rozhodnutí o dani) nejen odvolání, ale také správní žalobu a konečně také ústavní stížnost; bez právní ochrany tedy nezůstala.
Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že samo rozhodnutí žalovaného (vydané dle §55b ZSDP), kterým v první fázi řízení o povolení přezkumu, přezkum povolen nebyl, soudnímu přezkumu podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a také dle stanoviska pléna Ústavního soudu (srov. Pl. ÚS-st. 12/2000), nepodléhá. Toto rozhodnutí je ostatně projevem dozorčího oprávnění; do právního postavení (do práv a povinností) stěžovatelky zasáhnout nemůže a nevykazuje znaky rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je srozumitelně a logicky odůvodněno a opírá se jak o vlastní relevantní judikaturu, tak o judikaturu Ústavního soudu. V tomto směru nelze proto jeho rozhodnutí považovat za nepředvídatelné; Ústavní soud nemá za nezbytné předmětnou obsáhlou argumentaci Nejvyššího správního soudu znovu opakovat a odkazuje v tomto ohledu na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud neshledává důvod, pro nějž by podaný výklad uvedených ustanovení ZSDP a soudního řádu správního a jejich důsledků pro posuzovanou věc bylo možno označit za výraz libovůle, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Odlišný náhled stěžovatelky na interpretaci těchto zákonných ustanovení ještě sám o sobě nevypovídá o porušení jejích základních práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je povolán poskytnout ochranu toliko ústavně zaručeným základním právům stěžovatelky; není však místem pro pokračování polemiky se závěry správních soudů, nedosahují-li námitky v tomto směru úrovně práva ústavního.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu