ECLI:CZ:US:2013:1.US.2547.13.1
sp. zn. I. ÚS 2547/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Karly Gottwaldové, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. 17 Co 271/2012 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 5 C 609/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. U Okresního soudu v Prostějově bylo pod spisovou značkou 5 C 609/2009 vedeno řízení o žalobě JUDr. Tamary Vránové, advokátky (vedlejší účastnice), proti stěžovatelce o zaplacení částky 34 927 Kč s příslušenstvím za poskytnutí právních služeb. Okresní soud v Prostějově jako soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce uhradit žalovanou částku spolu s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl tak, že jej ve výroku I. (o zaplacení jistiny a příslušenství) potvrdil, výrok o nákladech řízení v prvním stupni změnil a dále uložil stěžovatelce uhradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
3. Vedlejší účastnice se jako žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 34 927 Kč z titulu poskytnutí právních služeb, které v minulosti stěžovatelce poskytla. Konkrétně se jednalo o právní služby v řízení vedeném před Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 7 C 69/2004, v němž se spoluvlastníci nemovitosti Ing. Vladimír Sedláček a spol. domáhali po stěžovatelce zaplacení částky 288 992 Kč z titulu dlužného nájemného z nebytových prostor, které jí pronajali. Plná moc byla žalobkyni udělena dne 1. 3. 2004 a ze strany stěžovatelky byla vypovězena dne 7. 9. 2006.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá nesprávné posouzení její námitky promlčení a to, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzení stěžovatelky, že nedala pokyn ani souhlas k provedení úkonů právní služby, ačkoli je skutečnost, zda stěžovatelka jako klientka má vůli, aby konkrétní úkony byly provedeny a je srozuměna s úhradou odměny za jejich provedení, zcela zásadní pro vznik nároku na úhradu odměny advokáta.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť odvolacím soudem bylo v dané věci rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu je tak nepředvídatelné a nezákonné.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.
9. Toto právo však stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání. Odvolací soud se námitkami v něm formulovanými důsledně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje stěžovatelčinu argumentaci za správnou. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného (čl. 37 odst. 3 Listiny).
10. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit.
11. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
12. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zřejmě, avšak nesprávně, předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
13. Námitku promlčení, jak byla stěžovatelkou formulována, nepovažoval soud prvního stupně za důvodnou a nepřihlédl k ní. Tento jeho závěr potvrdil i soud odvolací s tím, že vztah "žalobkyně a žalované je nutno posoudit jako vztah obchodněprávní. Žalobkyně, která podniká jako advokátka, zastupovala na základě plné moci žalovanou v její podnikatelské záležitosti, resp. v právní věci týkající se podnikatelských aktivit žalované vlastnící živnostenské oprávnění kromě jiného v oboru hostinská činnost. Pokud vztah mezi účastnicemi podléhá úpravě obchodního zákoníku, nelze uplatnit tříletou obecnou promlčecí dobu dle občanského zákoníku (§100 odst. 1 a §101)". Obecné soudy tak správně uzavřely, že počátek čtyřleté promlčecí doby se odvíjí od výpovědi plné moci ze strany stěžovatelky, tj. od ukončení právního zastupování dne 7. 9. 2006. Pokud jde o otázku jednotlivých úkonů a jejich vyúčtování, závěr odvolacího soudu, že tak by bylo možno postupovat pouze v případě, že by se jednalo o zmocnění k jednotlivým úkonům, nepostrádá svou logiku. Rovněž závěr, že nelze konstatovat, že stěžovatelka nezmocnila žalobkyni k některým úkonům právní služby, vyplývá z provedených listinných důkazů, jak odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu