ECLI:CZ:US:2013:1.US.2561.13.1
sp. zn. I. ÚS 2561/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Hoang Son, t. č. ve Vazební věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Karlovarská 130, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2013 č. j. 50 To 243/2013-132 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 31. 5. 2013 č. j. 13 Nt 227/2013-74, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih s tvrzením, že soudy v průběhu řízení nerespektovaly ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž porušily jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny), jakož i jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel též argumentuje porušením ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny, tedy nerespektováním ústavněprávního principu presumpce neviny.
Stěžovatel (dále též "obviněný") byl dne 24. 1. 2013 vzat do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 13 Nt 106/2013 poté, co soud shledal u stěžovatele naplnění všech tří vazebních důvodů podle ustanovení §67 trestního řádu [stěžovatel byl obviněn z pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního řádu, za něž je možné uložit trest odnětí svobody v délce trvání osm až dvanáct let]. O propuštění z vazby žádal opakovaně, přičemž v pořadí poslední žádost byla podána 7. 5. 2013; usnesením Okresního soudu Plzeň - jih shora označeným bylo ve vztahu ke stěžovateli rozhodnuto tak, že se ponechává nadále ve vazbě [výrok II. bod a) usnesení]. Ve výroku II. bodě b) téhož usnesení bylo rozhodnuto, že žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu se zamítá s tím, že nahrazení vazby zárukou osob J. Vavřičkové a Hoang Ngoc Mai a písemný slib obviněného se nepřijímají, dohled probačního úředníka se obviněnému nestanovuje a omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí se mu neukládá. Krajský soud v Plzni, jako soud stížnostní, projednal stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň - jih a rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů §67 písm. a), c) trestního řádu a jeho žádost o propuštění na svobodu se zamítá s tím, že nabídka převzetí záruky za další chování obviněného J. Vavřičkové a Hoang Ngoc Mai se nepřijímá, stejně jako písemný slib obviněného, a dohled probačního úředníka se nestanovuje.
Obecné soudy podle stěžovatele v průběhu řízení neoprávněně zasahovaly do jeho ústavně zaručených práv zejména tím, že obě napadená usnesení nesplňují požadavek na jejich řádné a vyčerpávající odůvodnění. Konkrétně stěžovatel namítá, že on ani jeho obhájce neobdrželi žádné vyrozumění státní zástupkyně s návrhem na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby, což mělo mít za důsledek skutečnost, že stěžovatel se s návrhem seznámil až při samotném vazebním zasedání, nadto bez řádného přetlumočení (pozn.: stěžovatel je cizincem - státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky). Je toho názoru, že ve vazebních rozhodnutích je třeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení svobody jednotlivce, a to mj. i v rámci posouzení proporcionality mezi omezením svobody a veřejným zájmem na stíhání trestné činnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označená usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih zrušil.
II.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá zejména v nedostatečném odůvodnění shora označených usnesení a v tvrzení, že soudy porušily procesní předpisy, když stěžovateli neumožnily seznámit se dostatečně včas s návrhem státní zástupkyně na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby. Současně namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. výše shrnutý postup soudů je podle stěžovatele v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje restriktivní přístup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí trestního soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního stíhání a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1941/13 ze dne 30. 7. 2013).
Ústavní soud se nedomnívá, že by v průběhu řízení došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V ústavněprávní rovině je právo na spravedlivý proces vyjádřeno tak, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud posuzoval, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích; konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Toto právo však stěžovateli zjevně nebylo upřeno. Obecným soudům není možné vytknout ani svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného a srozumitelného odůvodnění, v čem spatřují důvody pro trvání vazby útěkové i předstižné.
Princip presumpce neviny má závažný dopad ve spojitosti s délkou trestního stíhání. Během trestního řízení jsou shromažďovány důkazy a jen nutnost opatřovat důkazy odůvodňuje prodlužování trestního řízení. U vazeb proto platí doktrína neoslabování podezření a při periodickém přezkumu vazby musí soud zvážit, zda provedené dokazování nevedlo k erozi původního skutkového základu odůvodňujícího vzetí do vazby, aniž by byly zjištěny skutečnosti další, potvrzující důvodnost vazebního stíhání (srov. Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 815).
Obecné soudy se dostatečně vypořádaly též s námitkou stěžovatele ohledně nemožnosti včasného seznámení se s návrhem státní zástupkyně na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby a zdůvodnily též zákonnost vazby u osoby stěžovatele. Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni plyne, že ze zákona není dána povinnost doručení návrhu na prodloužení vazby podle §72 trestního řádu. Nadto soud uvedl, že závěr, zda se stěžovatel trestné činnosti skutečně dopustil či nikoliv, bude otázkou dalšího dokazování a případného rozhodování soudu; pro otázku rozhodování o vazbě je zkoumáno již důvodné podezření o spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu, včetně existence vazebních důvodů. V rozhodnutí soudy rozvedly, z jakého důvodu byl stěžovatel vzat do vazby, jakož i důvody svědčící pro závěr o důvodnosti dalšího trvání vazby (pozn.: Krajský soud v Plzni v tomto směru napravil nepřesnost v usnesení Okresního soudu Plzeň - jih, který přímo ve výroku neuvedl, z jakých důvodů je stěžovatel nadále ponechán ve vazbě), včetně nemožnosti přijetí stěžovatelem nabízených institutů nahrazující vazbu. Ve věci není možné dospět k závěru, že by byl v průběhu řízení jakkoliv krácen na svých zákonem stanovených procesních právech; k porušení ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, potažmo ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny podle Ústavního soudu nedošlo.
Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu