ECLI:CZ:US:2013:1.US.2591.13.1
sp. zn. I. ÚS 2591/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky BS Park III. s.r.o., se sídlem Praha 1, Ostrovní 30/126, zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.5.2013, č.j. 7 Afs 17/2013-46, ze dne 23.5.2013, č.j. 7 Afs 20/2013-38, ze dne 23.5.2013, č.j. 7 Afs 32/2013-37, ze dne 23.5.2013, č.j. 7 Afs 34/2013-34 a ze dne 29.5.2013, č.j. 7 Afs 40/2013-37, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 6. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále dle stěžovatelky došlo k porušení práv zaručených článkem 90 Ústavy ČR a zásady právní jistoty ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že novela zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), která zavedla odvod z elektřiny ze slunečního záření, je v rozporu s přímo aplikovatelnými ustanoveními práva Evropské unie, konkrétně Smlouvou o Evropské unii ve znění tzv. Lisabonské smlouvy, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i Dodatkovým protokolem ze dne 20.3.1952. Ve svých kasačních stížnostech stěžovatelka argumentovala, že jediným správným řešením předmětné věci je předložit ji Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Zatímco totiž Krajský soud v Českých Budějovicích nebyl povinen se ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie na Soudní dvůr Evropské unie obracet, neboť tak mohl učinit na základě svého uvážení, Nejvyšší správní soud naproti tomu ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie takovou povinnost měl a předběžnou otázku předložit musel. Namísto tohoto postupu si však Nejvyšší správní soud soulad předmětných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. s právem Evropské unie a zásadami, na nichž právo Evropské unie stojí, posoudil sám, přičemž svůj postup odůvodnil slovy, že "výklad všech těchto ustanovení je zcela evidentní, jasný a srozumitelný, pročež neshledal důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru." Nejvyšší správní soud tak zcela opomenul posuzovat soulad předmětných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. s právem Evropské unie též pomocí vykladu Původní evropské směrnice a Nové evropské směrnice, a svůj obecný závěr o jasnosti a srozumitelnosti" příslušných ustanovení práva Evropské unie nikterak v napadených rozsudcích blíže neodůvodnil. Odůvodnění napadených rozhodnutí je proto z pohledu stěžovatele nepřezkoumatelné, současně Nejvyšší správní soud svým postupem založil protiústavnost napadených rozsudků, neboť nejsou-li k nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie zcela zřejmé zákonné důvody, svědčí namítaný postup o libovůli v soudním rozhodování.
Ze spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 17/2013, 7 Afs 20/2013, 7 Afs 32/2013, 7 Afs 34/2013 a 7 Afs 40/2013 a ze spisů Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 430/2012, 10 Af 551/2012, 10 Af 615/2012, 7 Af 487/2012 a 10 Af 10/2013 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Ústavní stížností napadenými rozsudky zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnosti, kterými se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterými byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a současně potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o zamítnutí jejích stížností na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s. spočívající v provedení srážky odvodu ve smyslu §7a a následujících ustanovení zákona č. 180/2005 Sb.
Konkrétně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 430/2012-64 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2012, č. j. 1923/12-1200, jímž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a současně potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o zamítnutí jejích stížností ž na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s. ze dne 14. 11. 2011, č. j. 452155/11/077910302673 a ze dne 7. 12. 2011, č. j. 469394/11/077910302673. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Afs 17/2013-46 zamítnuta.
Rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 10 Af 551/2012-13 Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2012, č. j. 5927/12-1200, jímž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a současně potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o zamítnutí stížností stěžovatelky na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s. ze dne 12. 3. 2012, č. j. 114326/12/077910302436, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 222878/12/077910302673, ze dne 14. 5. 2012, č. j. 311044/12/077910302673, ze dne 8. 6. 2012, č. j. 346229/12/077910302673 a ze dne 25. 6. 2012, č. j. 357262/12/077910302673. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Afs 20/2013-38 zamítnuta.
Rozsudkem ze dne 22. 3. 2013, č. j. 10 Af 615/2012-44 Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2012, č. j. 7495/12-1200, jímž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a současně potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o zamítnutí stížností stěžovatelky na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s. ze dne 9. 8. 2012, č. j. 406982/12/077910302673. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Afs 32/2013-37 zamítnuta.
Rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 10 Af 487/2012-61 Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3408/12-1200, jímž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a současně potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o zamítnutí stížností stěžovatelky na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s. ze dne 18. 1. 2012, č. j. 12095/12/077910302673 a ze dne 16. 2. 2012, č. j. 71642/12/077910302673. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Afs 34/2013-34 zamítnuta.
Rozsudkem ze dne 9. 4. 2013, č. j. 10 Af 10/2013-54 Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2012, č. j. 8165/12-1200, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a současně potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích o zamítnutí stěžovatelky žalobkyně na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s.ze dne 7. 9. 2012, č. j. 426117/12/077910302673. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, č. j. 7 Afs 40/2013-37 zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Ústavní soud musí v prvé řadě připomenout, že soulad ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. s ústavním pořádkem již zkoumal ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatelka tvrdí, že odůvodnění její ústavní stížnosti spočívá na zcela odlišných základech, kterými se Ústavní soud doposud nezabýval (soulad s právem Evropské unie), je Ústavní soud nucen konstatovat, o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací rozhodoval již svými usneseními ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1935/13, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2066/13, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2068/13, ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2689/13, a ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1934/13, kterými odmítl ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Také v těchto ústavních stížnostech namítali stěžovatelé rozpor citovaných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv Evropské unie a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V citovaných usneseních (např. v usnesení ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1934/13) Ústavní soud k námitkám stěžovatelů, že ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 nezkoumal soulad dotčených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. se shora uvedenými mezinárodními úmluvami, konstatoval, že "Plénum Ústavního soudu posoudilo soulad předmětných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. se všemi relevantními lidskými právy a svobodami". Ústavní soud neshledal od svých dosud učiněných názorů odchýlit, proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění svých výše uvedených usnesení.
Pokud stěžovatelka spatřuje porušení svých práv ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud sám posoudil soulad novelizovaných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. s právem Evropské unie, aniž při tom postupoval za pomoci výkladu Původní evropské směrnice a Nové evropské směrnice, a v rozporu s článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, nemůže Ústavní soud těmto námitkám stěžovatelky přisvědčit.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyložil, že ani evropská směrnice 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 (Původní směrnice), ani evropská směrnice 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 (Nová směrnice) nemají přímý účinek, neboť "žádným způsobem nepředepisují, že by stát musel přijmout nějaká konkrétní opatření typu zaručení výkupních cen, zaručení návratnosti investic, příspěvku na pořízení fotovoltaických elektráren, osvobození výroby energie z obnovitelných zdrojů od daně apod. Směrnice 2009/28/ES neobsahuje žádné ustanovení, na jehož základě by bylo možné dovodit právo stěžovatelky na stabilitu výkupních cen za dodávky elektřiny do distribuční sítě, potažmo tedy zákaz provádět daňové srážky z příjmů provozovatele fotovoltaických elektráren. Požadavek neměnnosti pravidel podpory nevyplývá ani z odstavce 25 odůvodnění Nové směrnice. Tato směrnice zdůrazňuje, že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory. Pro přímý účinek směrnic tak není splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu". Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodu pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to ani pokud jde o výklad článků 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článků 1 a 5 Dodatkového protokolu; článků 16, 17, 21 a 52 Listiny základních práv Evropské unie, neboť výklad všech těchto ustanovení měl za zcela evidentní, jasný a srozumitelný. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že "aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření nemá předobraz v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení odvodu nebrání ... Zavedením odvodu zcela nepochybně není kompromitován cíl směrnice, tedy dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů". Nejvyšší správní soud se nespokojil pouze s tvrzením o jasnosti a srozumitelnosti citovaných ustanovení, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatelka, nýbrž také dovodil, že se jedná o práva, která jsou integrální součástí ústavního pořádku České republiky, přičemž k otázce souladu zákona č. 1802005 Sb. s těmito právy se již dříve vyslovil Ústavní soud, který sice ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/2011 "výslovně nezmiňuje veškeré mezinárodní smlouvy, z nichž vyplývají posuzované práva, lze bezpochyby dovozovat, že neshledal jejich porušení. Práva vyplývající z mezinárodních smluv, kterých se stěžovatelka dovolávala (ve včas uplatněných žalobních bodech) totiž mají svůj odraz v ústavním pořádku a Ústavní soud v mezích své kompetence posoudil, zda je s nimi zákon o podpoře ve znění zákona č. 402/2010 Sb. v souladu. Jinak řečeno, lze konstatovat, že pokud Ústavní soud posuzoval zákonnost novely zákona o podpoře skrze instituty výslovně zahrnuté v ústavním pořádku, činil tak současně i skrze instituty práva vyplývající z mezinárodních smluv, na které poukazovala stěžovatelka ve své žalobě (čl. VII. a VIII.), neboť mají totožný obsah".
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky spadá pod právo Evropské unie. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce; i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává ústavní pořádek České republiky (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010). Porušením práva na zákonného soudce tedy není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011).
Také dle závěrů plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces (a to zejména v případě, kdy toto rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva), pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek Evropského soudu ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, uveřejněné mj. v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl.).
Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jestliže během řízení vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty EU. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita) soudy členských států tuto povinnost nemají, pokud 1/ otázka komunitárního (dnes unijního) práva není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie) k dané otázce nebo rozsudek Evropského soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).
Doktrínu acte clair aplikuje při svém rozhodování i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2553/07, usnesení ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08), který na jedné straně připouští, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s komunitárním právem zapříčinit porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce, současně však připomíná, že porušením práva na zákonného soudce není každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci komunitárního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora.
Z uvedeného je zřejmé, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení předběžné otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud soud současně nedospěje (s pomocí i shora naznačeného testu) k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala. V projednávané věci Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč neshledal právní argumentaci stěžovatelky tvrzenou v kasační stížnosti za důvodnou. Pokud Nejvyšší správní soud vycházel z účelu národní úpravy v intencích jejího předmětu a cílů vymezených evropskou směrnicí 2009/28/ES, a neshledal rozpor mezi komunitární úpravou a národním právem, a tudíž ani povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť nevznikly pochybnosti o tom, že výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou v této věci naprosto zjevné, nelze z jeho postupu vyvodit zkrácení práva stěžovatelky na zákonného soudce ani dalších jí tvrzených ústavně zaručených práv. Ústavní má za to, že se Nejvyšší správní soud zabýval podrobně a srozumitelně shora citovanými argumenty stěžovatelky způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
Závěrem Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že ve svém nálezu sp. zn. Pl. 17/11 výslovně uznal, že došlo přijetím ustanovení §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. ke snížení podpory poskytované provozovatelům FVE, s ohledem na orientační výpočty předložené v řízení před Ústavním soudem však dovodil, že předpokládaná patnáctiletá doba návratnosti investice nebyla přijetím předmětných ustanovení zásadním způsobem přesvědčivě zpochybněna. Právě z důvodu, že se jednalo o předpokládanou skutečnost, která však nebyla a nemohla být postavena najisto, Ústavní soud v bodu 88 nálezu sp. zn. Pl. 17/11 zdůraznil, že "při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat". Ústavní soud jinými slovy konstatoval, že pokud má provozovatel fotovoltaické elektrárny zato, že v důsledku aplikace §7a až §7i zákona č. 180/2005 Sb. došlo v jeho případě k prolomení zákonem předpokládaných garancí shora uvedeným způsobem (tedy nikoli jen ke snížení výnosů, které bylo Ústavním soudem již shledáno ústavně souladným), nic mu nebrání domáhat se ochrany svých práv v soudním řízení na základě přesvědčivých důkazů takové jeho tvrzení potvrzující. V nyní projednávané věci však stěžovatelka ani v řízení před obecnými soudy ani před Ústavním soudem žádné skutečnosti vyplývající z její individuální situace neuvedla, a pouze opětovně předkládá námitky, kterými se již Ústavní soud ve svých rozhodnutích zabýval a odmítl je jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu