ECLI:CZ:US:2013:1.US.2609.13.1
sp. zn. I. ÚS 2609/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věry Čížkové, zastoupené JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 42/I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 č. j. 33 Cdo 659/2013-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu vydaného ve věci procesního nástupnictví po zůstavitelce, a to pro zásah do stěžovatelčiných práv zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 8. 2012 č. j. 12 Co 502/2012-537 potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. 2. 2013 č. j. 8 C 69/2001-489, jímž bylo rozhodnuto, že v řízení o vrácení daru darovaného stěžovatelce původní žalobkyní Marií Žákovou se na místě původní žalobkyně zemřelé dne 16. 3. 2011 pokračuje s JUDr. Marií Kostrůnkovou a Josefem Žákem.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 5. 2013 č. j. 33 Cdo 659/2013-603 zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni i Okresního soudu v Klatovech a věc vrátil Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení. Vysvětlil, že otázku, kdo je zůstavitelčiným dědicem, lze zkoumat pouze v dědickém řízení; dědické řízení po původní žalobkyni bylo zastaveno pro nepatrný majetek, který byl vydán vypraviteli pohřbu, aniž v něm bylo zkoumáno dědické právo po zůstavitelce, v důsledku čehož není okruh dědiců znám a je třeba ustanovit neznámým dědicům opatrovníka dle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. a s ním pokračovat v řízení.
4. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci nebylo možno dospět k jinému závěru, než že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li by takový soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno.
7. Z ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti němuž ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu není ústavní stížnost přípustná, protože se nejedná o rozhodnutí konečné a účastníci mohou v dalším řízení dál uplatňovat procesní prostředky k ochraně svých práv, přičemž uvedené závěry se obecně uplatní i v případě, kdy je takovéto rozhodnutí napadeno společně s navazujícími rozhodnutími soudů, u nichž je naopak přípustnost ústavní stížnosti dána (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012, odst. 33, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Soudní ochranu přitom nelze chápat v materiálním pojetí jako právo na stěžovatelce příznivé rozhodnutí, ale výlučně v procesním smyslu, tedy možnost projednání věci soudem při zachování určitých základních zásad (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2928/08 ze dne 15. 12. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Neukončenost řízení ve stěžovatelčině věci je zřejmá jak z přílohy k ústavní stížnosti, tak z údajů v databázi infoSoud vedené Ministerstvem spravedlnosti (srov. www.justice.cz), z nichž vyplývá, že po vydání napadeného rozhodnutí Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 26. 7. 2013 č. j. 8 C 69/2001-612 vázán právním názorem Nejvyššího soudu ustanovil opatrovníka neznámým dědicům původní žalobkyně a že toto rozhodnutí bylo napadeno odvoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
8. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2013
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka