ECLI:CZ:US:2013:1.US.2617.11.1
sp. zn. I. ÚS 2617/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 30. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2617/11 ve věci ústavní stížnosti Jany Sobkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem, se sídlem Pravdova 1113/II, Jindřichův Hradec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je společně s dalšími žalovanými povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 450 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a uhradit mu náklady řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Radima Klimši, zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem, se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také "odvolací soud") ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480, kterým byl změněn výrok III a výrok XVI rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále také "soud prvního stupně") ze dne 21. 4. 2005 č. j. 9 C 886/2003-305 tak, že stěžovatelka je povinna společně a nerozdílně s R. K. a M. H. zaplatit Radimu Klimšovi (vedlejšímu účastníkovi) částku 450 000 Kč s příslušenstvím a že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení ve výši 121 034 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.
3. Stěžovatelka uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále také "trestní soud") ze dne 16. 12. 1999 č. j. 18 T 12/99-3023 byla zproštěna obžaloby, která ji vinila ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona (ve znění platném a účinném ke dni vydání rozsudku). Tohoto trestného činu se měla dopustit tím, že z podnětu spoluobžalovaných R. B., M. H. a R. K. uzavřela leasingovou smlouvu na odběr osobního automobilu Škoda Octavia, přičemž následně byl automobil prodán Radimu Klimšovi za částku 450 000 Kč, kterou R. B., M. H. a R. K. použili pro svou potřebu. Trestní soud v dané věci dospěl k závěru, že stěžovatelka podepsala leasingovou smlouvu na nátlak R. B., resp. konstatoval, že nebylo dovozeno zavinění stěžovatelky, a to ani ve formě přímého, ani ve formě nepřímého úmyslu.
4. Radim Klimša, který byl nucen uvedený automobil zakoupený za částku 450 000 Kč vydat policii, čímž mu vznikla škoda ve shodné výši, dne 21. 2. 2000 podal proti stěžovatelce, R. K., R. B., M. H. a dalším osobám žalobu na zaplacení uvedené částky. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 4. 2005 č. j. 9 C 886/2003-305 byla žaloba vůči stěžovatelce zamítnuta. Vyhověno bylo pouze ve vztahu k trestně odsouzeným pachatelům.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480 byl však rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna společně a nerozdílně s R. K. a M. H. zaplatit Radimu Klimšovi částku 450 000 Kč s příslušenstvím a že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení ve výši 121 034 Kč.
6. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 zamítnuto.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti postupu obecných soudů vytýká, že v souzené věci posoudily nárok žalobce nikoliv podle toho, jak byl uplatněn v žalobě, tedy jako náhradu škody, nýbrž jako bezdůvodné obohacení podle §451 občanského zákoníku, u něhož není nutno zkoumat zavinění. Logickou a nezbytnou podmínkou pro vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení je však i fakt, že k obohacení skutečně došlo. V civilním nalézacím řízení však nebylo prokázáno, a žalobcem dokonce ani tvrzeno, že by stěžovatelka uplatňovanou částku převzala či ji měla někdy v držení. I přesto obecné soudy dospěly k závěru, že bezdůvodné obohacení na její straně vzniklo, což bylo zdůvodněno tím, že formálně byla účastnicí smlouvy. Stěžovatelka však uvádí, že při zkoumání nároku žalobce je nutno vycházet ze skutečného, nikoliv z formálního postavení účastníků, tím spíše pak v situaci, kdy se jednalo o absolutně neplatný úkon. V trestním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka byla k uzavření smlouvy nevybíravým způsobem ze strany ostatních spoluobžalovaných donucena. Vzhledem k tomu, že uplatňovanou částku nikdy neměla, nemůže ji ani vydat.
8. K postupu obecných soudů dále dodává, že mohou dovozovat vlastní právní posouzení, nesmí však doplňovat chybějící skutková tvrzení nezbytná pro úspěšnost uplatňovaného nároku. Pokud tedy nebylo žalobcem tvrzeno, že stěžovatelka převzala finanční částku, že ji zadržuje nebo že ji odmítá vrátit, resp. pokud bylo tvrzeno, že mu stěžovatelka svým jednáním způsobila majetkovou újmu ve výši 450 000 Kč, není možné o takto skutkově vymezeném nároku rozhodnout mimo (nad) rámec skutkových tvrzení žalobce. Tento závěr má vyplývat i z §153 odst. 2 občanského soudního řádu.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že v rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání zamítnuto, se citované judikáty týkají skutkově i právně jiné věci. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
10. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
II.
11. Z předložených rozsudků a vyžádaného soudního spisu bylo zjištěno, že žalobce se žalobou ze dne 21. 2. 2000 po stěžovatelce, R. K., R. B. a M. H. domáhal zaplacení částky 450 000 Kč z titulu odpovědnosti za škodu, kterou žalovaní měli způsobit uzavřením smlouvy o koupi automobilu, jehož skutečným vlastníkem nebyla stěžovatelka jako prodávající, neboť listina prokazující její vlastnictví byla falešná. V žalobě shrnul i závěry trestního řízení, kdy mělo být prokázáno, že stěžovatelka byla k uzavření smlouvy donucena, nicméně dodal, že o skutečnosti podpisu falešné kupní smlouvy a falešné plné moci na přehlášení automobilu musela vědět.
12. Výrokem III rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 4. 2005 č. j. 9 C 886/2003-305 byla žaloba vůči stěžovatelce zamítnuta a výrokem XVI žalobci uložena povinnost stěžovatelce nahradit náklady řízení ve výši 71 562 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně mimo jiné uvádí, že na straně stěžovatelky nebylo shledáno bezdůvodné obohacení.
13. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání.
14. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna společně a nerozdílně s R. K. a M. H. žalobci zaplatit částku 450 000 Kč s příslušenstvím. Při rozhodování o podaném odvolání byl odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. 1. 2009 č. j. 33 Odo 1806/2006-463, zejména pak názorem, že jen účastníci neplatné kupní smlouvy jsou povinni navzájem si vrátit plnění, které podle ní obdrželi. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004, který měl obstát i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 366/05 odmítnuta (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Odvolací soud v odůvodnění rozsudku tedy uvedl, že stěžovatelka žalobci prodala automobil, jejž nevlastnila, ale byla pouze jeho nájemkyní. Vedle toho přijala plnění ve formě vyplacené finanční částky, byť se toto plnění nedostalo přímo do jejích rukou. Uvedené plnění převzala jiná osoba, avšak na základě stěžovatelčina zmocnění. Tato skutečnost, resp. závěr, že stěžovatelka fakticky nezískala finanční prostředky z neplatné kupní smlouvy, jíž byla účastnicí, podle odvolacího soudu není rozhodná.
15. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Konkrétními důvody byla jednak skutečnost, že odvolací soud nejednal i s ostatními účastníky řízení, tedy s R. K. a M. B., jednak nesprávné právní posouzení věci. Ke zmocnění k převzetí finanční částky uvedla, že nejen samotná kupní smlouva, ale i toto zmocnění je neplatné, přičemž jeho neplatnost znamená stejné důsledky, jako kdyby nikdy neexistovalo. Uvedla tedy, že nemůže vydat to, co nikdy neměla.
16. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že námitky stěžovatelky týkající se absence vylíčení právně významných skutkových tvrzení ohledně vzniku jejího bezdůvodného obohacení jsou nedůvodné. Právní důvod požadovaného plnění dle jeho názoru vychází ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 634/2000. Dále dodal, že není povinností žalobce precizovat žalobu i z hlediska právního posouzení vylíčených skutkových tvrzení. K námitce, že odvolací soud nejednal i s dalšími účastníky, Nejvyšší soud uvedl, že se v dané věci jednalo o společenství samostatné, nikoliv nerozlučné.
III.
17. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který ve svém vyjádření zcela odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích na výzvu Ústavního soudu nereagoval. Dále se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil i vedlejší účastník. Ten navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost, která má spočívat v tom, že věc nemá ústavněprávní rozměr. Se všemi námitkami a argumenty stěžovatelky se dle jeho tvrzení vypořádal již Nejvyšší soud. Vedle toho dodal, že stěžovatelka se může obrátit na ostatní solidárně zavázané žalované z nalézacího řízení.
18. K vyjádřením účastníka ani vedlejšího účastníka stěžovatelka nepodala repliku.
IV.
19. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozsudky a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Z práva na spravedlivý proces však vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, zejména pak nezávislost a nestrannost, a základní principy nalézacího řízení. Mezi ně se ve sporném řízení řadí princip projednací spočívající v tom, že je povinností procesních stran tvrdit rozhodné skutečnosti a na jejich podporu navrhovat důkazy. S tím je pak spojeno břemeno důkazní. Soud tedy není oprávněn stranit některému z účastníků. Dále je třeba uvést, že v rámci rozhodování je soud povinen vycházet pouze z těch skutečností, které v řízení vyšly najevo, a pouze z těch důkazů, které byly v soudním řízení provedeny. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a tento předpis v souladu se základními principy řádně interpretoval.
21. Tato poslední povinnost soudu však v předchozím řízení nebyla respektována.
22. Ústavní soud nesouhlasí s argumenty stěžovatelky, že v souzené věci obecné soudy nevycházely pouze ze skutečností uplatněných účastníky řízení, neboť rozhodly o její povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, aniž by žalobce někdy tvrdil, že stěžovatelka měla prostředky ve svém držení. V žádném z rozhodnutí obecné soudy takový závěr ani nečiní, nýbrž jasně konstatují, že v souzené věci není rozhodné, zda stěžovatelka fakticky získala nějaké plnění. Stejně tak Ústavní soud nemůže uznat argument stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně posoudily nárok žalobce nikoliv podle toho, jak byl uplatněn v žalobě, tedy jako náhradu škody, nýbrž jako bezdůvodné obohacení.
23. Pochybení obecných soudů však lze spatřovat ve velmi formalistickém přístupu k interpretaci ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku.
24. Podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení otázky, zda prodávající z neplatné kupní smlouvy je povinen vydat plnění, které nikdy fakticky nepřevzal, nýbrž jej převzala osoba, která byla prodávajícím zmocněna. Závěr na tomto místě jednoznačně vyplývá z ustanovení §457 občanského zákoníku, dle něhož platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V souzené věci však stěžovatelka opakovaně (i před obecnými soudy) tvrdí, že nejen kupní smlouva, ale i zmocnění jiné osoby k převzetí plnění z této smlouvy je neplatné.
25. Odvolací soud i soud Nejvyšší ve svých rozsudcích uvedly, že pro rozhodnutí souzené věci není rozhodující zjištění, zda stěžovatelka fakticky získala z neplatné kupní smlouvy částku 450 000 Kč nebo ji získala třetí osoba. Svá rozhodnutí pak opírají o dřívější judikaturu, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004 a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 366/05.
26. V rozsudku ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004 Nejvyšší soud uvedl, že "z §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto je možno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaná pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou. Není sporu o tom, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení, ale ve vztahu k ní není žalobkyně aktivně legitimovaným subjektem."
27. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 366/05, uvedl, že "V nyní posuzované věci ústavní stížnost ústavněprávní dimenzi nepostrádá, nicméně v podstatě skutkově i právně totožnou věcí týchž účastníků řízení se již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky důvodná není, a z tohoto důvodu ji zamítl."
28. V nálezu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 (N 156/47 SbNU 35) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení §457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Toliko ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána". K tomu dále dodal, že "věcně legitimováni (ať již jde o aktivní, nebo pasivní legitimaci) k plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách. V opačném případě, tedy pokud by nebyla dovozována - ať už jakoukoli argumentací - povinnost jednoho účastníka smlouvy vrátit druhému účastníkovi vše, co podle neplatné smlouvy dostal, nemohl by účastník smlouvy dostát své (expressis verbis) zákonem uložené povinnosti vrátit vše, co podle této neplatné smlouvy nabyl, toliko druhému účastníkovi smlouvy. Tedy, v takovém případě by nemohl být výslovný požadavek ustanovení §457 občanského zákoníku naplněn. Z dikce citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že účastníci neplatné smlouvy si vrací vše, co podle neplatné smlouvy dostali, aniž by byla tato povinnost zákonem dále jakkoli podmiňována."
29. S názory prezentovanými v citovaných rozhodnutích Ústavní soud souhlasí a nemá důvod se od nich odchylovat. V souzené věci však tyto závěry nelze uplatnit, neboť dopadají na skutkově zcela odlišnou situaci. Zatímco v souzené věci je řešena otázka, zda má účastník neplatné smlouvy vydat to, co nikdy fakticky nepřevzal, v citovaných rozhodnutích je řešena zejména otázka, zda spoluvlastník nemovitosti s většinovým podílem je aktivně legitimován k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti nájemci, který nájemní smlouvu uzavřel pouze se spoluvlastníkem s podílem menšinovým.
30. Ustanovení §451 občanského zákoníku zakotvuje základní koncepční znaky bezdůvodného obohacení a povinnosti jej vydat tak, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Z toho vyplývá, že bezdůvodné obohacení musí v prvé řadě vzniknout, tzn. fakticky existovat, a současně musí být zřejmé, kdo se na čí úkor obohatil. Ustanovení §457 občanského zákoníku k tomu dále dodává, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
31. V souzené věci bylo prokázáno, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela neplatnou kupní smlouvu o koupi osobního automobilu, přičemž z této smlouvy nebylo plněno jí, nýbrž třetí osobě. Je tedy zřejmé, že k faktickému převzetí uplatňované částky 450 000 Kč z její strany nikdy nedošlo. Pokud mezi stěžovatelkou a třetí osobou došlo ke zmocnění k převzetí plnění z neplatné smlouvy, je zřejmé, že i v tomto případě se jedná o úkon neplatný. Plnění ze smlouvy tak nebylo adresováno jejímu účastníkovi, nýbrž osobě od účastníků odlišné. Nelze tedy konstatovat, že by stěžovatelce vznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení podle §457 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení totiž platí, že každý z účastníků je povinen vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce fakticky plněno nebylo, nemohlo logicky na její straně dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení.
32. Ustanovení §457 občanského zákoníku vyjadřuje obecnou povinnost účastníků neplatné smlouvy, příp. smlouvy, jež byla zrušena, vrátit si vše, co dostali. Jedná se tedy o stanovení vzájemné povinnosti. V souzené věci by to znamenalo, že stěžovatelce by měl být vrácen osobní automobil (což vedlejší účastník splnil vydáním policii) a vedlejšímu účastníkovi finanční částka. Ustanovení §457 občanského zákoníku však dopadá pouze na ty situace, kdy obě strany fakticky plnily. Pokud došlo k plnění pouze jednou stranou neplatné smlouvy, nelze již ustanovení §457 použít. To vyplývá i z nejnovější judikatury Nejvyššího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2865/2008 uvádí, že "aplikace §457 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze v případech (neplatné či zrušené) smlouvy oboustranně zavazující k plnění (např. kupní, nájemní apod.), podle níž bylo skutečně oboustranně plněno. Tam, kde podle smlouvy plnila jen jedna smluvní strana, nebo nešlo-li o plnění podložené neplatnou smlouvou, nelze §457 občanského zákoníku aplikovat. Toto ustanovení zakládá totiž vzájemnou vázanost práv a povinností obou smluvních stran ve smyslu §560 občanského zákoníku (synallagma), kdy povinnost každé ze stran k vrácení přijatého plnění je vzájemně vázána na právo od druhé strany plnění požadovat." I proto nelze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že není rozhodné, zda faktické plnění převzala stěžovatelka jako prodávající, nebo třetí osoba. Stejně tak je třeba uvést, že pokud by Nejvyšší soud a krajský soud trvaly na interpretaci §457 občanského zákoníku v tom smyslu, že legitimovaným je pouze účastník smlouvy, nebylo by možné rozhodnout tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit uvedenou částku společně a nerozdílně s dalšími dvěma žalovanými, nýbrž by muselo být rozhodnuto tak, že tuto povinnost má pouze ona.
33. Ústavní soud tedy uzavírá, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480 došlo k nesprávné aplikaci kogentní normy (§457 občanského zákoníku), a proto bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V.
34. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., vyhověl a napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 3972/2009-506 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2009 č. j. 7 Co 2965/2005-480 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.