ECLI:CZ:US:2013:1.US.2619.10.1
sp. zn. I. ÚS 2619/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Cháry, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1628/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 15 Co 319/2007, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 43 C 62/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 319/2007-77 ze dne 30. 10. 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 43 C 62/2006, co do povinnosti v daném sporu žalovaného stěžovatele zaplatit JUDr. Profousové (žalobkyni) částku 358.500,- Kč s příslušenstvím.
Ve věci se jednalo o posouzení, zda stanovení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta dle advokátního tarifu v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") bylo správné a zda žalobkyně (advokátka, která zastupovala stěžovatele při vypořádání BSM) má tedy na vypočtenou částku nárok; soudy všech stupňů jí po provedeném řízení daly za pravdu.
S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvádí, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že výpočet pro účely tarifní hodnoty mj. zahrnoval aktiva podniku žalovaného, přestože jeho podnik údajně do BSM nespadal a při jeho vypořádání bylo možno přihlédnout jen k celkové hodnotě podniku, tj. rozdílu mezi aktivy a pasivy. Podstatou problému podle stěžovatele bylo, zda do výpočtu tarifní hodnoty mohly být zahrnuty jednotlivé složky jeho podnikání jako součásti BSM, nebo zda mělo být přihlédnuto pouze k výsledné hodnotě podniku, bez ohledu na to, zda a jak byly složky podnikání žalovaného prokazovány a prokázány. Dále stěžovatel obsáhle argumentuje ve prospěch svého stěžejního názoru, že hodnota podílu z vypořádání BSM byla ve skutečnosti nižší; v tomto smyslu mj. zpochybňuje ve věci provedený znalecký posudek. Stěžovatel se domnívá, že soudy nehodnotily správně provedené důkazy a že jejich právní závěry se ocitly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily; jehož ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech, lišících se od závěrů těchto soudů. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel v zásadě jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy a se kterou se tyto soudy přijatelným způsobem vypořádaly. Ke stěžejním stěžovatelovým námitkám co do hodnoty jeho podniku a zpochybňování znaleckého posudku, o který se soudy opíraly, uvedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku mj., že soud prvního stupně nepochybil, pokud při stanovení tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby vycházel z hodnoty podniku podle znaleckého posudku vypracovaného ve sporu o vypořádání BSM, kde nebylo přihlédnuto k údajným závazkům stěžovatele z titulu půjček od fyzických osob, protože z předložených podkladů nebylo zřejmé, v jaké míře byly použity pro podnikatelskou činnost a na jaké účely. S výsledkem znaleckého posudku pak korespondovala i zpráva auditora v dané věci. Ke stěžovatelově námitce, že hodnota podílu z vypořádání BSM byla ve skutečnosti nižší (přičemž znovu zpochybnil ve věci provedený znalecký posudek), uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, že v posuzovaném případě nebylo předmětem řízení vypořádání BSM, ale nárok na mimosmluvní odměnu advokáta za poskytování právních služeb ve smyslu příslušného ustanovení advokátního tarifu.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá. Lze znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu