ECLI:CZ:US:2013:1.US.2633.12.1
sp. zn. I. ÚS 2633/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, se sídlem Jungmannova 742/22, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 2 T 14/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 435/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 445/2012, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2012, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 2 T 14/2011 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl (spolu se spoluobviněnou J. K.) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §23 a §198 odst. l, 2 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen podle §198 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 9 To 435/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto odvolání odsouzených proti rozsudku okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 7 Tdo 445/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku okresního soudu.
Stěžovatel za prvé namítá, že došlo k závažnému pochybení při domovní prohlídce u něj provedené, kdy totiž byla provedena v jiné nemovitosti (domě č. p. X), než na kterou měl policejní orgán povolení ze strany soudu (domě ve stejné ulici avšak č. p. Y). Krajský soud se pak k této věci vyjádřil bagatelizujícím způsobem fakticky legalizujícím prohlídku v jiné nemovitosti, kdy poukázal na to, že obžalovaní neměli na svých domech cedulky s číslem popisným a je tedy nepřesnost domovní prohlídky způsobena jejich opominutím. Tato argumentace je zcela nepřípustná a ve své podstatě legalizující jakoukoliv domovní prohlídku. Na věci nic nemění ani skutečnost, že věci byly vydány dobrovolně, kdy se tak stalo až po oné neoprávněně provedené prohlídce. Stěžovatel také nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že důkazy zajištěné při domovní prohlídce nebyly podstatné. Dle stěžovatele totiž zajištěnými důkazy mohly být ovlivněny svědecké výpovědi, jakož i názor členů senátu.
Stěžovatel má také za to, že v určitých případech docházelo ke krácení práv obhajoby. Zejména uvádí, že z protokolu o výslechu obviněného ze dne 16. 7. 2010, vyplývá, že byl vyslýchán bez přítomnosti jemu (podle §36 odst. 3 trestního řádu) ustanoveného obhájce. Na začátku výslechu je konstatováno, že obviněnému byla ustanovena Mgr. Protivová, kterou zastupuje JUDr. Červenka. Nicméně není zde stanoveno, z jakého důvodu obhájce není přítomen úkonu, zda byl vyrozuměn, a zejména zda obviněný souhlasí se svým výslechem bez přítomnosti obhájce. Obhájce navíc nebyl řádně předvolán na výslech některých svědků. Konkrétně v případě výslechu svědkyně M. S. je zřejmé, že předvolání bylo převzato obhájcem až den po provedeném výslechu, a jiným způsobem kontaktován nebyl. Pokud přitom policejní orgán nemá jistotu, že byl obhájce řádně předvolán, nemůže započít výslech ve věci. Tato svědkyně nebyla dále již vyslechnuta (tedy možnost klást otázky nebyla zhojena), přestože to bylo obhajobou i při hlavním líčení navrhováno. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že výslech svědkyně S. nebylo třeba provádět, protože svědčila jen ve prospěch obviněného. To však vlastně znamená, že v hlavním líčení se mají provádět důkazy jen v neprospěch obžalovaných.
Dle stěžovatele rovněž není dostatečně důkazně podložen závěr, že k jeho jednání mělo docházet po delší dobu, ač byl s odkazem na to uznán vinným za kvalifikovanou skutkovou podstatu.
Závěrem stěžovatele uvádí, že ještě předtím, než mu bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu doručeno, o něm zřejmě byla mluvčím Nejvyššího soudu informována média. Nechává přitom na zvážení Ústavního soudu, zda je takové jednání zákonné, etické, a zda není v rozporu s nestranností soudu.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 12 odst. 1, odst. 2, čl. 40 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud toliko odkázal na text svého rozsudku.
Okresní státní zastupitelství v Kladně sdělilo, že na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného okresním soudem byla povolena domovní prohlídka domu č. p. Y v K. Ani jedna z nemovitostí na adrese K., kterou oba obvinění uváděli jako adresu jejich pobytu, nebyla v době prohlídky označena číslem popisným, označení bylo umístěno na společných vratech, kterými se vchází na společný dvorek. V příkazu k provedení domovní prohlídky byl objekt vymezen tak, že jde o rodinný dům, který oba obvinění užívají, přičemž obviněná K. dům č. p. X policistům sama označila, umožnila jim do něho vstoupit a domovní prohlídku provést. Na základě námitek obviněného se skutečnostmi uvedenými v ústavní stížnosti zabýval soud prvého stupně, krajský soud i Nejvyšší soud. Ani jedna instance však tyto námitky neshledala jako oprávněné, když navíc věcné důkazy zajištěné při domovní prohlídce nebyly pro rozhodnutí soudu nikterak rozhodující, jak uvádí Nejvyšší soud ve svém usnesení. Vzhledem k tomu, že se Okresní státní zastupitelství v Kladně se závěry shora citovaných instancí zcela ztotožňuje, považuje podanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že žádná práva stěžovatele nebyla porušena.
Krajské státní zastupitelství v Praze má za to, že výrok o vině i o trestu odpovídá logickému a pečlivému vyhodnocení důkazní situace, proti kterému nelze z pozice strany obžaloby ničeho namítat a právo na obhajobu nebylo ve věci nijak kráceno.
Nejvyšší soud uvedl, že co se týká věcných důkazů pocházejících z domovní prohlídky, tyto důkazy měly jen podpůrný význam. Stěžejním problémem byla věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, která byla dostatečně ověřena i jinak než jen existencí věcných důkazů nalezených při zpochybňované domovní prohlídce. Druhá námitka směřuje proti stanovisku Nejvyššího soudu ke svědecké výpovědi M. S. Z dikce, v níž Nejvyšší soud konstatoval, že "na jejím podkladě Okresní soud v Kladně nečinil žádná skutková zjištění vyznívající v neprospěch obviněného", rozhodně nevyplývá, že by Nejvyšší soud zastával názor, že v hlavním líčení se mají provádět jen důkazy v neprospěch obviněného. Citovanou částí odůvodnění Nejvyšší soud vyjádřil jen to, že usvědčující důkazy byly provedeny kontradiktorně.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který akceptoval závěr odvolacího soudu o zákonnosti uskutečněné domovní prohlídky, přičemž zároveň konstatoval, že důkazy touto prohlídkou získané nebyly rozhodující pro posouzení viny stěžovatele. Dle Nejvyššího státního zastupitelství o skutečné totožnosti objektu, v němž měla být prohlídka uskutečněna, není věcně vůbec pochyb. Pokud tedy k určitému pochybení došlo, jednalo se o pochybení toliko formální, jímž práva stěžovatele nebyla porušena v intenzitě zasahující základní principy spravedlivého procesu. Stejně tak lze odkázat na argumentaci Nejvyššího soudu pokud jde o tvrzená krácení práv obhajoby, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že podkladem pro závěr o vině stěžovatele byly výslechy svědků provedené v hlavním líčení za účasti stěžovatele a jeho obhájce. Právo stěžovatele na obhajobu v souladu s principem rovnosti zbraní tak bylo zachováno. Co se týče údajného informování veřejnosti ještě předtím, nežli stěžovatel obdržel opis napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tato námitka je vznese pouze v rovně určité pravděpodobnosti, nehledě na to, že namítaný postup zjevně časově následuje až po vydání napadeného usnesení a nemůže tak mít na ústavnost tohoto usnesení žádný vliv. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhlo ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž je o důvodnosti své ústavní stížnosti nadále přesvědčen. Ohledně závažnosti zajištěných důkazů při domovní prohlídce uvádí, že lze zásadně rozporovat názor soudů a státních zastupitelství, že jde jen o bagatelní důkazy ve věci. Byly zde nalezeny počítače, mobilní telefony, věci, sešity, deníky a důkazy, které figurují ve všech odůvodněních v neprospěch stěžovatele, a dále jím také byly ovlivňovány svědecké výpovědi, neboť na ně byli svědci dotazováni, či jim byly důkazy z domovní prohlídky předkládány. Také z nich byla dovozována závažnost jednání a hlavně jeho dlouhodobost, kterou stěžovatel popírá, v čemž ho podporují všechny svědecké výpovědi provedené ve věci. Pokud jde o výpověď M. S., stěžovatel s ní má 4 děti, k nimž se choval vždy řádně a bez problémů. Tento důkaz v případě, že by byl proveden při hlavním líčení, mohl změnit náhled na stěžovatele, neboť provedení důkazu osobním výslechem svědka před senátem soudu má jinou vypovídací hodnotu než písemné vyhotovení výslechu.
Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k případné duplice, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužili.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 14/2011 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se domovní prohlídky, Ústavní soud připomíná, že úkolem Ústavního soudu není perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná a tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nelze totiž zaměňovat situaci, kdy prohlídka byla provedena v místě jednoznačně odlišném od toho, k jakému byl vydán příkaz k provedení domovní prohlídky, od situace, kdy jde pouze o určitou nepřesnost v označení. Předmětné domy č. p. X a č. p. Y představují funkčně propojené nemovitosti mající společný vstup označený oběma citovanými čísly popisnými. Soud prvého stupně také zcela logicky argumentuje, že prohlídka byla nařízena v domě obviněných a prostorách k tomuto domu náležejících, kdy tito jako svoji adresu sami uváděli č. p. Y, ač ovšem fakticky, jak bylo při prohlídce zjištěno, užívali především část dvojdomu spadající pod č. p. X. Souhlasit lze navíc i s tím, že důkazy získané domovní prohlídkou nepatří mezi ty, na kterých je odsouzení stěžovatele především založeno.
Stejně tak v případě další stěžovatelovy argumentace Ústavní soud shledává, že stěžovatel se v ústavní stížnosti zaměřuje především na různé zcela dílčí aspekty případu, avšak jeho námitky nesměřují proti jejímu meritu, totiž nijak nevyvracejí, že závěr soudů o vině a trestu stojí na dostatečně pevném a přesvědčivém skutkovém základě. Se stěžovatelovými námitkami, uváděnými v ústavní stížnosti, se přitom obecné soudy řádně vypořádaly a na odůvodnění jejich rozhodnutí proto Ústavní soud dále odkazuje.
Pokud pak jde o stěžovatelovo tvrzení, že Nejvyšší soud o jeho rozhodnutí informoval média dříve, než mu své rozhodnutí doručil, Ústavní soud se jím nezabýval, neboť, jak správně upozornilo ve svém vyjádření Nejvyšší státní zastupitelství, namítaný postup zjevně časově následuje až po vydání napadeného usnesení a nemůže tak mít na jeho ústavnost žádný vliv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu