ECLI:CZ:US:2013:1.US.2644.12.1
sp. zn. I. ÚS 2644/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem AK Praha 2, Polská 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 15 Co 66/2012-227, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. října 2011, č. j. 9 P 66/2009-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel se domáhal zahájení řízení o vydání rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilé dcery Š. S. Navrhoval, aby nezletilá byla svěřena do jeho výchovy.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. ledna 2010, č. j. 9 P 66/2009-70, rozhodl tak, že nezletilou dceru Š. svěřil do výchovy matky a stěžovatel byl uznán povinným platit na výživu nezletilé Š. výživné. Městský soud v Praze pak - podle tvrzení stěžovatele - usnesením ze dne 9. června 2010, č. j. 15 Co 155/2010-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem ze dne 4. října 2011, č. j. 9 P 66/2000-165, svěřil nezletilou Š. do výchovy matce a otci stanovil výživné 4000 Kč měsíčně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 15 Co 66/2012-227, toto rozhodnutí ve výroku o výchově a výši výživného potvrdil, rozhodl o dlužném výživném pro otce (stěžovatele) a dále rozhodl o nákladech před soudy obou stupňů.
Stěžovatelova stížnostní argumentace se koncentruje do tvrzení, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě". Cílem daného nesporného řízení je upravit především právní postavení účastníků řízení. Jakkoliv je přitom esenciálním důkazním prostředkem řízení znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku. Aby soud mohl hodnotit znalecký posudek odpovědně, nesmí se znalec ve svém posudku omezit toliko na odborné závěry, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění znalec vychází a jakou cestou k nim dospěl. To však písemný znalecký posudek doc. Jany Kocourkové a MUDr. Jiřího Koutka podle stěžovatele postrádá, neboť jmenovaní znalci se ve svém posudku právě omezili toliko na odborný závěr, leč metoda jejich šetření není z posudku vůbec seznatelná. Bylo proto povinností soudu prvního stupně, případně odvolacího soudu, aby oba znalce (nikoliv jen jednoho) předvolal k jednání ve věci samé a vyslechl je oba k písemnému znaleckému posudku. To však soudy neučinily. Za tohoto stavu věci však stěžovatel nepovažuje písemný znalecký posudek obou znalců za odborně erudovaný, formálně logicky správný a dostatečně objasňující celou problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že zákon o rodině nestanoví, že by střídavá výchova byla podmíněna dohodou rodičů, respektive jejich souhlasem. Pokud rodiče, jejichž výchovné předpoklady jsou rovnocenné, spolu nekomunikují, měl by soud po zevrubném zjištění příčin tohoto stavu preferovat toho rodiče, který neprojevuje svévoli a respektuje právo druhého rodiče. To reflektoval i Ústavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. III ÚS 1206/09. Stěžovatel přitom snahu o komunikaci a o ochotu dohodnout se dostatečně prokázal, leč matka nezletilé na dohodu rezignuje.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2012, č. j. 15 Co 66/2012-227, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. října 2011, č. j. 9 P 66/2009-165, neboť jimi bylo porušeno zejména stěžovatelovo základní právo (svoboda) garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 32, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 9 P 66/2009. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze 4. 10. 2011, č. j. 9 P 66/2009-165, svěřil nezletilou Š. S. do výchovy matky a otci uložil platit výživné ve výši 4000 Kč měsíčně, rovněž rozhodl i o placení dlužného výživného a rozhodl o nákladech řízení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že otec (stěžovatel) se domáhal úpravy výchovy a výživy nezletilé s tím, že se matka v lednu roku 2009 i s nezletilou odstěhovala bez udání důvodů a začala otci (stěžovateli) odepírat s nezletilou styk. O dítě se (prý) stěžovatel vždy vzorně staral a proto navrhl střídavou péči.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, č. j. 9 P 66/2009-70; svěřil nezletilou do péče matky a otci stanovil výživné. Městský soud v Praze tento rozsudek usnesením ze dne 9. 6. 2010, č. j. 15 Co 155/2010-94, zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby se více zabýval otázkou, zda jsou oba rodiče vhodnými vychovateli pro dítě a pokud ano, zda je možné nezletilou svěřit do střídavé péče obou rodičů.
V intencích tohoto závěru městského soudu byl proto zpracován mimo jiné znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie (srovnej číslo listu 107 - 126). Z tohoto znaleckého posudku podle soudu prvního stupně vyplynulo, že vztah nezletilé Š. k oběma rodičům je pozitivní, existuje větší preference matky, která souvisí s tím, že s ní tráví více času. Znalci přitom podle soudu doporučili s ohledem na osobnost dítěte výlučnou výchovy matky, avšak s tím, že styk s otcem by měl být dostatečně rozsáhlý. Oba rodiče jsou z hlediska svých výchovných schopností schopni o dítě pečovat, komplikujícím faktorem je pouze jejich vzájemný konfliktní vztah. Podle znalců, jak jejich závěry rekapituluje prvostupňový soud, nebylo zjištěno, že by některý z rodičů nezletilou negativně ovlivňoval ve vztahu k druhému rodiči. Znalci tedy doporučili v současné době jako vhodnější výlučnou péči matky a rozsáhlý styk s otcem. Prvostupňový soud dále ve svém rozhodnutí uvádí, že z výslechu znalců zjistil, že ani střídavá péče by nebyla do budoucna zcela vyloučena. Nebylo totiž zjištěno, že by konfliktní vztah mezi rodiči byl jedním z nich uměle vytvářen.
Prvostupňový soud pak na základě provedeného dokazování doplněného o zmíněný znalecký posudek, aktuální výpovědi účastníků řízení a potvrzení o příjmech rodičů dospěl k závěru, že bude v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do výchovy matky s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku (znalci neshledali podle obvodního soudu osobnost nezletilé s ohledem na její věk ještě natolik strukturovanou, aby jí byla v době rozhodnutí soudu střídavá péče ku prospěchu, i když do budoucna tato výchova vyloučena není). Ani ze zpráv zúčastněných institucí (orgán péče o dítě, mateřská škola) přitom podle soudu nebyly shledány žádné závady v péči matky o nezletilou. Dále soud zhodnotil praktické hledisko pro zajištění péče o nezletilou (různé platby, různé kroužky, návštěva lékaře a podobně). Vzal přitom do úvahy i větší vzdálenost bydlišť rodičů, a to i od předškolního zařízení, které nezletilá navštěvuje. Obvodní soud zohlednil i to, že rodiče nejsou schopni spolu komunikovat, což je také jednou z podmínek pro určení střídavé výchovy.
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem z 19. 4. 2012, č. j. 15 Co 66/2012-227, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o výchově a výši výživného potvrdil; dále rozhodl o dlužném výživném a o nákladech řízení.
Městský soud uvedl, že nedostatečná komunikace rodičů by sama o sobě nemohla být překážkou střídavé výchově, pokud by byly ostatní podmínky splněny. V souzené věci však v její neprospěch hovoří především osobnost nezletilé, jež byla posuzována ve znaleckém posudku, jakož i její nízký věk. Nelze rovněž podle městského soudu přehlédnout větší vzdálenost bydlišť rodičů a předškolního zařízení, které nezletilá navštěvuje. Výchovný vliv otce bude zajištěn stykem s nezletilou s tím, že podle závěrů znaleckého posudku bude upraven v dostatečném rozsahu. Za situace, když doporučení znalců takto vyznívá a styk otce s nezletilou dosud nebyl upraven (vyjma předběžného opatření), otec neoprávněně podle městského soudu předjímá, že styk bude upraven v minimální míře a že nezletilé bude odepřeno jeho výchovné působení.
Městský soud dodal, že při rozhodování o výchově nezletilého dítěte je sledován jeho zájem. Rozhodnutí o střídavé výchově přitom nesmí být ústupkem vzájemné rivalitě rodičů. Vzhledem k tomu, že závěry znaleckého posudku vyznívají tak, že v současné době by střídavá péče nebyla ve prospěch nezletilé, nelze v postoji matky, která se střídavou výchovou nesouhlasí, shledávat účelovost nebo zarputilost, kterou stěžovatel naznačuje. Důkaz znaleckým posudkem byl nařízen poté, kdy byli oba rodiče podrobně vyslechnuti, a byly vyžádány zprávy od nezávislých institucí. Otec (stěžovatel) podle městského soudu v odvolání nesprávně uvádí, že znalci po vypracování znaleckého posudku nebyli vyslechnuti. Soud prvního stupně totiž vyslechl znalkyni doc. Kocourkovou; za situace, kdy tato znalkyně závěry znaleckého posudku podrobně vysvětlila, nebylo již třeba znalce druhého vyslýchat. Ve znaleckém posudku je přitom - podle městského soudu - podrobně uvedeno, co bylo zjištěno vyšetřením rodičů, provedením interakce nezletilé s oběma rodiči i vyšetřením samotné nezletilé. Výsledky pak byly získány pomocí projektivní techniky nedokončených vět a dotazníkem neurotických obtíží. Takto získané výsledky byly podrobeny psychopatologickému rozboru. Závěry znaleckého posudku jsou přitom podle městského soudu řádně odůvodněny a odvolací soud tak neměl žádné pochybnosti o jeho správnosti.
Soud prvního stupně rovněž - podle přesvědčení městského soudu - v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl výslech dalších navrhovaných svědků. Odvolací soud se v této souvislosti ztotožňuje s jeho názorem, že by byl výslech navržených svědků ke zjištění skutkového stavu nadbytečný.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a jeho výchovu (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že soudy nevyhověly stěžovatelovu návrhu na změnu výchovného prostředí. Tu poukazuje Ústavní soud zejména na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich vyplývá, že oba soudy uvedenou otázku řešily, nahlíženo pohledem ústavněprávním, způsobem akceptovatelným. Ústavní soud dal přitom opakovaně v mnoha svých rozhodnutích najevo, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však neshledal.
Ústavní soud se s otázkami svěření nezletilých dětí do výchovy (péče) ve své rozhodovací praxi setkává poměrně často. Proto i případná nálezová judikatura je v tomto směru dosti bohatá; jak stěžovatel sám správně upozorňuje, relevantní je v tomto ohledu - vzhledem k charakteru právě projednávané věci - i nález Ústavního soudu z 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 [Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 59, str. 167]; to nikoliv jen pro myšlenky v něm nově obsažené, ale i pro zobecnění a uspořádání dosavadní judikatury Ústavního soudu na dané téma. V citovaném nálezu - stručně řečeno - vyslovil Ústavní soud mimo jiné, že důvodem nesvěření dítěte do střídavé výchovy nesmí být toliko nechuť rodičů (případně jednoho z nich) mezi sebou komunikovat a soudy by měly při svém rozhodování přihlížet k názoru samotného dítěte. Ústavní soud tak v uvedeném nálezu, navazujícím i na jeho předchozí rozhodnutí (srov. stěžovatelem vzpomenutý nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09) ve své podstatě odmítl aprobovat situaci, kdy by vzájemná averze rodičů znemožnila nařídit střídavou výchovu, byť by to v konkrétním případě bylo v zájmu nezletilého dítěte. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž zdůraznil, že každý z rodičů má právo na relevantní informace o svém dítěti.
O takovou - srovnatelnou - situaci se však v této souzené věci nejedná.
I jen z rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak byla učiněna výše, plyne, že (ne)schopnost komunikace mezi rodiči při hodnocení vhodnosti střídavé výchovy byla v právě projednávaném případě kritériem toliko podružným. Střídavou výchovu - alespoň prozatím - nedoporučili po vyšetření jak nezletilé, tak i jejich rodičů, soudem ustanoveni znalci, kteří ve svém posudku specifikovali východiska i metody použité při jeho zpracování (srovnej např. číslo listu 121). Nadto, soud přistoupil k výslechu znalkyně, která znalecký posudek s druhým znalcem zpracovala (srovnej číslo listu 156 a násl.). Právě v této souvislosti Ústavní soud poznamenává - vzhledem ke stížnostní argumentaci stěžovatele - že občanský soudní řád (§127) nestanoví bez dalšího povinnost soudu ustanoveného znalce vyslechnout vždy; zpracování znaleckého posudku je v odůvodněných případech alternativou k výslechu znalce. Znalec, jenž vypracoval znalecký posudek, musí být slyšen například tehdy, je-li jeho posudek nejasný (neúplný). Vyslechl-li přesto soud "jen" jednoho ze dvou znalců zpracovávajících zmíněný znalecký posudek, žádného pochybení se tak zjevně nedopustil. Přirozeně, vždy záleží na konkrétních okolnostech souzené věci; takové okolnosti vyžadující - z hlediska ústavnosti - i výslech druhého znalce však ani Ústavní soud neshledal.
Vychází-li napadená rozhodnutí také z toho, že je pro ně prvořadý zájem nezletilého dítěte, které by mělo pokud možno vyrůstat ve stabilním a klidném prostředí - a proto nenařídily střídavou výchovu - lze s tím zásadně souhlasit. K tomu Ústavní soud nemůže nepoznamenat - při materiálním pohledu na právo - že jakýkoli orgán veřejné moci těžko může svým rozhodnutím fungující rodinné a zdravé výchovné prostředí dostatečně nahrazovat. Rozhodující totiž není samotné formální hledisko existujících soudních rozhodnutí, ale to - jako v tomto případě - zda stěžovatel prostor daný mu k výchovnému působení na dceru pozitivní atmosférou naplní.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu