ECLI:CZ:US:2013:1.US.2648.10.1
sp. zn. I. ÚS 2648/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 15. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2648/10 ve věci ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů, IČ: 70099618, se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem Radnická 14/16, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010 č. j. 19 Co 18/2010-50, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny odpůrčí žaloby, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Jana Gritzbacha, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, se sídlem náměstí Svobody 12, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010 č. j. 19 Co 18/2010-50 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010 č. j. 19 Co 18/2010-50 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 30. 9. 2009 č. j. 17 C 78/2009-36 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že darovací smlouva (blíže specifikovaná v rozsudku soudu prvního stupně) uzavřená mezi dárkyní Lenkou Gritzbachovou (dále "dlužnice") a obdarovaným Janem Gritzbachem (dále "žalovaný") je vůči stěžovatelce neúčinná (výrok I), a zároveň bylo stěžovatelce uloženo, aby nahradila žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13 328 Kč (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka nebyla aktivně věcně legitimována k podání odpůrčí žaloby, neboť neměla v době rozhodování soudu o neúčinnosti právního úkonu vůči dlužnici vymahatelnou pohledávku, jak předpokládá §42a odst. 1 občanského zákoníku.
2. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž nezpochybnila závěr soudu prvního stupně, že její pohledávka vůči dlužnici, k jejímuž zkrácení mělo dojít, není doposud vykonatelná, neboť jiné soudní řízení, jehož účelem je získání exekučního titulu, nebylo dosud skončeno. Stěžovatelka však namítala, že po její výzvě k úhradě dlužné částky ze dne 14. 7. 2005 převedla dlužnice nemovitosti ve svém vlastnictví na žalovaného. Stěžovatelka měla za to, že z jednání dlužnice je zcela patrný úmysl zkrátit ji coby věřitele, a proto se soudně bránila za účelem ochrany svých práv. Soud prvního stupně však nevyužil veškeré možnosti ochrany stěžovatelky a jí uplatněného práva, čímž jí znemožnil domoci se svého nároku, který měl být ke dni 29. 11. 2009 prekludován. Konkrétní pochybení potom stěžovatelka spatřovala v tom, že jí soud prvního stupně nepředložil k vyjádření návrh na přerušení řízení a tento návrh zamítl. Stěžovatelka tak neměla možnost na předmětný návrh reagovat a z toho důvodu je řízení zatíženo vadou, která odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Krajský soud v Brně (dále také "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2010 č. j. 19 Co 18/2010-50 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil stěžovatelce, aby žalovanému nahradila náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 720 Kč (výrok II). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správný právní závěr, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována z důvodu neexistence vykonatelného exekučního titulu. Soud prvního stupně se dle jeho názoru také řádně vypořádal i s otázkou pasivní věcné legitimace, a proto se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Rovněž odmítl námitku týkající se otázky přerušení řízení, neboť dle odvolacího soudu nic nebránilo tomu, aby sama stěžovatelka podala návrh na přerušení řízení.
II.
4. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka nejdříve ve své ústavní stížnosti stručně shrnuje průběh soudního řízení a zdůrazňuje, že jí nelze přičítat k tíži, že její pohledávka vůči dlužnici nebyla ke dni podání odpůrčí žaloby vykonatelná. Žaloba na zaplacení, kterou mělo být dosaženo vydání příslušného exekučního titulu, byla podána po vyjednávání s dlužníky a vinou soudu z důvodů průtahů v soudním řízení o ní ještě nebylo rozhodnuto. Dále stěžovatelka upozornila, že v průběhu řízení jí zcela reálně hrozila prekluze jejího nároku pro uplynutí tříleté lhůty stanovené v §42a odst. 2 občanského zákoníku. Z toho důvodu měl soud využít možnosti dané §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a přerušit probíhající soudní řízení do doby, než bude rozhodnuto o vykonatelnosti pohledávky, čímž by naplnil smysl ustanovení §42a občanského zákoníku, podle něhož má soud učinit veškerá opatření, nezbytná pro ochranu věřitele. Vzhledem k tomu, že odvolací soud všech prostředků ochrany práv stěžovatelky nevyužil, došlo k prekluzi jejího práva. Důsledkem toho je porušení rovnosti účastníků řízení, neboť odvolací soud vyložil příslušná ustanovení způsobem zvýhodňujícím subjekt, jenž se dopustil jednání zkracujícího právo věřitele. Stěžovatelka si je vědoma, že sice po roce 1989 došlo k liberalizaci civilního práva procesního, kdy je každý subjekt odpovědný za hájení svých práv, nicméně to ještě neznamená, že by obecné soudy byly zcela vyvázány ze své povinnosti poskytnout účastníkům potřebnou součinnost tam, kde je toho k ochraně práva nezbytně třeba. Na závěr stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
5. Odvolací soud se ve svém vyjádření neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že měl přerušit probíhající řízení do doby, než bude rozhodnuto o příslušném exekučním titulu. Podle odvolacího soudu je především věcí účastníka řízení, aby využil svých práv v řízení, a naopak jeho nečinnost by neměla být nahrazována iniciativou soudu. Skutečnost, že stěžovatelka nevyužila svých procesních práv, nelze přičítat soudu k tíži. Odvolací soud se domnívá, že nikterak nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto navrhuje, aby Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
6. Žalovaný jako vedlejší účastník považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, zákonné a spravedlivé a plně se ztotožňuje s odůvodněním rozsudku. Dále žalovaný uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně navrhl, aby soud žalobu jako předčasnou v celém rozsahu zamítl a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů řízení nebo aby toto řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí o příslušném exekučním titulu. Stěžovatelka se k jeho návrhu nepřipojila a nenavrhla přerušení řízení, ač jí v tom nic nebránilo. Žalovaný k tomu dodává, že stěžovatelka byla navíc zastoupena advokátem. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.
7. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že žalovaný učinil k návrhu stěžovatelky ze dne 11. 6. 2009 písemné vyjádření, jehož obsahem byl návrh na přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí v řízení o exekučním titulu. Toto vyjádření však nebylo stěžovatelce předáno ani krátkou cestou. Tento návrh byl zopakován před jednáním dne 30. 9. 2009, kdy však stěžovatelce nebyl dán prostor k tomu, aby se k návrhu žalovaného na přerušení řízení vyjádřila, neboť návrh žalovaného byl bezprostředně po jeho vznesení soudem prvního stupně zamítnut. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentem žalovaného, že byla nedostatečně aktivní, neboť soud prvního stupně jí svým postupem znemožnil reagovat na návrh na přerušení řízení. Stěžovatelka k tomu dodává, že kdyby jí byla dána možnost se k věci vyjádřit, došlo by k naplnění postupu dle §110 občanského soudního řádu a řízení by bylo přerušeno. Mimo to stěžovatelka dodává, že mělo dojít k aplikaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které nevyžaduje návrh stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že pokud účastník řízení učiní úkon v rámci soudního řízení, je právem stěžovatelky jakožto účastnice řízení se k takovému úkonu vyjádřit. Není-li tak učiněno, dochází k zásahu do práva na spravedlivý proces.
III.
8. Ústavní stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 78/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti. Dne 7. 5. 2009 byla soudu prvního stupně doručena žaloba stěžovatelky o určení neúčinnosti právního úkonu. Následně soud prvního stupně vyzval stěžovatelku, aby do 3 dnů od doručení výzvy zaplatila soudní poplatek, a zároveň zaslal žalobu žalovanému, aby se k ní do 30 dnů vyjádřil. Dne 16. 6. 2009 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného, v němž žalovaný navrhl zamítnout žalobu, případně navrhl přerušit řízení do doby, než bude rozhodnuto v řízení o exekučním titulu. Soud prvního stupně následně vyzval účastníky řízení, aby mu sdělili, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Souhlas dán nebyl, a proto soud prvního stupně nařídil jednání na 30. 9. 2009. Z protokolu samotného soudního jednání je zřejmé, že se soud prvního stupně nejdříve dotázal účastníků, zda i nadále vedou mezi sebou při, a také vyzval žalovaného, aby upřesnil své již zaslané vyjádření k žalobě. Žalovaný uvedl, že prioritně navrhuje zamítnutí žaloby, ale jinak navrhuje i přerušení tohoto řízení do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 278/2008. Na základě tohoto sdělení soud prvního stupně vydal usnesení, kterým zamítl procesní návrh na přerušení řízení, a poté zahájil samotné jednání. Po přednesu žaloby soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy stěžovatelky, poučil účastníky podle §119a občanského soudního řádu a nakonec je vyzval, aby učinili závěrečné návrhy. Poté bez přerušení jednání vyhlásil zamítavý rozsudek. Z uvedeného spisu je dále patrno, že proti tomuto rozsudku bylo podáno včasné odvolání, kterému však nebylo vyhověno, a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Ústavní soud shledal v popsaném postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích ústavněprávní deficit, který významně zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. Prvním podstatným pochybením je porušení zásady kontradiktornosti soudního řízení, které spočívá v tom, že stěžovatelce nebyla dána příležitost, aby se vyjádřila k procesnímu návrhu žalovaného. Z vyžádaného spisu totiž nevyplývá, že by stěžovatelce bylo doručeno vyjádření žalovaného, a to ani ve fázi přípravy jednání, ani před zahájením jednání samotného. Paradoxní přitom je, že soud prvního stupně před samotným jednáním účastníky dvakrát obesílal. Nejdříve se účastníků řízení dotázal, zda souhlasí s upuštěním od soudního jednání, a potom je předvolal k nařízenému jednání. K dalšímu pochybení došlo těsně před zahájením jednání, kdy soud prvního stupně vynesl usnesení, aniž by dal stěžovatelce možnost se k návrhu žalovaného vyjádřit. Pokud později odvolací soud ve svém rozsudku obhajuje postup soudu prvního stupně pouze tím, že sama stěžovatelka mohla (dle odvolacího soudu dokonce i měla) podat vlastní návrh na přerušení řízení, je nutno tento argument označit za ryze účelový a především odporující čl. 90 Ústavy České republiky, v němž je uvedeno, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
11. V této souvislosti je vhodné upozornit na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011 č. 17273/03 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97).
12. Podobně judikoval i Ústavní soud, který uvedl, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajišťuje ochranu základních práv, která je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519) nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].
13. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že se posuzované řízení nejeví ve svém celku jako spravedlivé. Konkrétně postup obecných soudů vykazuje prvky svévole a formalismu, neboť hlavním cílem obecných soudů nebyla ochrana práv účastníků řízení, nýbrž spíše snaha co nejrychleji ukončit soudní řízení. Indicie pro takové posouzení dává již postup soudu prvního stupně během přípravy jednání, kdy po doručení vyjádření k žalobě vyzval strany, aby se vyjádřily k tomu, zda může rozhodnout bez nařízeného jednání. Podobně potom vyznívá zamítnutí všech návrhů na dokazování při jednání. Jako podstatné pochybení pak Ústavní soud vnímá především nesprávnou aplikaci ustanovení §109 odst. 2 občanského soudního řádu, které upravuje případy fakultativního přerušení řízení. Z jeho znění vyplývá, že soud může přerušit probíhající řízení v případech uvedených pod písmeny a) až c), pokud neučiní jiná vhodná opatření. Na základě toho soud prvního stupně návrh na přerušení řízení zamítl, ale jiné vhodné opatření (pokud tím není míněno zamítnutí žaloby) již neučinil. Závažnost porušení tohoto ustanovení zvyšuje, že nebylo dbáno konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2285/2000) a že především došlo k narušení ochrany ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku i práva na ochranu vlastnictví. Za dané situace je nutno shledat postup soudu prvního stupně jako protiústavní a tento stav měl být odvolacím soudem napraven. Jelikož však odvolací soud tento závadný stav nenapravil, nesplnil svou povinnost instanční kontroly nad rozhodovací činností soudu nižší instance, čímž zasáhl do práv stěžovatelky na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud si je vědom, že praktické problémy spojené s odpůrčími žalobami jsou spojeny především se zněním ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku vymezujícího aktivní věcnou legitimaci. Podle tohoto ustanovení se může domoci určení relativní neúčinnosti právního úkonu pouze ten, kdo má vůči osobě, která svým úkonem zkrátila věřitele, vymahatelnou pohledávku. Soudní praxe se později ustálila na výkladu, že postačuje, aby pohledávka byla vymahatelná v okamžiku soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1214/2006). Avšak ani tímto řešením nejsou odstraněny veškeré potíže. V praxi se totiž může stát, obdobně jako v posuzovaném případě, že soud rozhodne o odpůrčí žalobě dříve, než je pravomocně skončeno jiné řízení, v němž se rozhoduje o vymahatelné pohledávce. I tuto situaci již dříve vyřešil Nejvyšší soud, který rozhodl, že pokud v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě není pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná a pokud se žalobce domáhá přiznání této pohledávky v jiném řízení, je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě, a to podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2285/2000). K uvedenému je třeba dodat, že pokud obecný soud řízení nepřeruší, je povinen své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V opačném případě působí rozhodnutí obecného soudu nedůvěryhodně a svévolně.
15. Ačkoliv výše vytýkané vady se týkají především rozhodnutí soudu prvního stupně, Ústavní soud je přičítá i rozhodnutí odvolacího soudu z následujícího důvodu. Odvolací soud rozhoduje o řádném opravném prostředku, jehož účelem je přezkoumání správnosti a zákonnosti posuzovaného rozhodnutí a případné napravení odhalených vad. Z ústavněprávního hlediska musí odvolací soud při takovém přezkumu především dohlížet na to, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v souladu s ústavně zaručenými právy a svobodami účastníků řízení a aby byly dodrženy základní právní zásady. Zároveň si musí počínat tak, aby se sám obdobného pochybení nedopustil. Pokud odvolací soud není schopen v posuzovaném případě odhalit natolik závažné vady, které spočívají v porušení zásady kontradiktornosti nebo v neudržitelné interpretaci kogentního zákonného ustanovení, sám zasahuje do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu.
IV.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010 č. j. 19 Co 18/2010-50 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto vyhověl a napadený rozsudek podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.