ECLI:CZ:US:2013:1.US.2666.13.1
sp. zn. I. ÚS 2666/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Drahuše Ryplové, zastoupené Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem Jilemnice, Valdštejnská 41, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2013, č.j. 26 Co 106/2013-284, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 9. 2012, č.j. 8 C 6/2011-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 8. 2013 doručen návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 2 odst. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Dříve než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
3. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
4. Z obsahu návrhu, jímž stěžovatelka brojí mj. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2013, č.j. 26 Co 106/2013-284, jenž byl vydán za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení §237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vyplývá, že stěžovatelka nepodala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ač o této možnosti byla odvolacím soudem řádně poučena. Stěžovatelka tak v dané věci nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a její návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, návrhem nepřípustným.
5. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelka považuje podání dovolání v posuzované věci za nadbytečné, neboť je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva a proto se rozhodla obrátit přímo na Ústavní soud. Takový postup stěžovatelky však není přijatelný, a to s ohledem na čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou veškeré soudní moci, tedy nejen Ústavního soudu, ale též soudů obecných. Z tohoto pohledu je tak mechanismus ochrany základních práv a svobod představovaný řízením o ústavních stížnostech pouze subsidiárním prostředkem ochrany, který lze využít teprve v případě, že ostatní zákonné prostředky byly bezvýsledně vyčerpány (srov. např. usnesení ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2821/08, usnesení ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2893/12, či nález ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12), což se však v posuzovaném případě nestalo.
6. Přisvědčit rovněž nelze argumentu stěžovatelky, dle něhož nelze dovolání v posuzované věci považovat za efektivní prostředek k ochraně jejího práva, neboť je možno předpokládat, že by dovolací soud rozhodl o podaném dovolání obdobně, jako tak učinil ve svém usnesení ze dne 22. 1. 2013, č.j. 21 Cdo 2471/2012-268, jímž rozhodl o dovolání stěžovatelky v obdobné věci, která měla shodný právní základ, tj. tak, že by dovolání jako nepřípustné zamítl, aniž by se věcí samou blíže zabýval. Tento názor je však dle Ústavního soudu třeba odmítnout s poukazem na skutečnost, že stěžovatelka byla dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona povinna vyčerpat všechny efektivní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva. Efektivitou procesního prostředku však dle judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 151/05) nelze rozumět jeho způsobilost dosáhnout změny pro stěžovatelku nepříznivého rozhodnutí v jednotlivém případě, nýbrž jeho systémovou efektivitu ve smyslu objektivní způsobilosti zajistit adekvátní a skutečnou nápravu stavu porušení práva ve všech případech, kdy bude taková situace zjištěna (srov. též LANGÁŠEK, T.; WAGNEROVÁ, E.; DOSTÁL, M.; POSPÍŠIL, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-305-8. S. 380). S ohledem na právě uvedené je tak třeba efektivním procesním prostředkem rozumět takový prostředek, který umožní rozhodujícímu orgánu zabývat se skutečně obsahem podání a napadené rozhodnutí při zjištění pochybení změnit. Takovým prostředkem je nepochybně i dovolání, které však ze strany stěžovatelky podáno nebylo. Subjektivní názor stěžovatelky, že od Nejvyššího soudu nebylo možno očekávat, že by se podaným dovoláním věcně zabýval, tak není pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti nikterak relevantní, nadto v situaci, kdy v mezidobí došlo ke změně právní úpravy týkající se přípustnosti dovolání coby mimořádného opravného prostředku a přípustnost dovolání by tak již nebyla posuzována podle ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatelky, o němž Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 22. 1. 2013, č.j. 21 Cdo 2471/2012-268, ale dle novelizované právní úpravy, tj. dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013.
7. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
8. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu