ECLI:CZ:US:2013:1.US.2675.10.1
sp. zn. I. ÚS 2675/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Aleše Hodiny, zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem AK Prime Legal, s. r. o., se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, a Ing. Karla Němečka, zastoupeného JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem se sídlem Václavská 12., 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 53 Cm 14/2007-326, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2010, č. j. 53 Cm 14/2007-326, v právní věci žalobce VIRIBUS UNITIS-investiční poradenství, s. r. o. (dále jen "žalobce") proti stěžovateli Ing. Aleši Hodinovi (žalovaný č. 1), žalovanému č. 2 (Ing. Karlu Němečkovi) a žalovanému č. 3 (Ing. Tomáši Hlavničkovi), o vydání cenných papírů, uložil ve výrokové části uvedeným bankám (s odkazem na ustanovení §128 a §169 odst. 2 o. s. ř.), aby v pořádkové lhůtě 20 dnů ode dne doručení tohoto usnesení dle §128 a §169 odst. 2 o. s. ř. soudu sdělily, zda je či byl v rozhodném období od 30. 6. 2006 do 31. 12. 2007 a případně i v současnosti veden účet na jméno stěžovatele a dalších ve výroku usnesení uvedených fyzických osob, a předložily podrobné výpisy o pohybech na těchto účtech v rozhodném období až do současnosti. V části "Poučení" je uvedeno, že proti tomuto usnesení nelze podat odvolání (ustanovení §202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Stěžovatel Ing. Aleš Hodina se ústavní stížností domáhá zrušení citovaného usnesení. Poukázal na to, že ústavní stížnost je (v případě tohoto nemeritorního rozhodnutí) jediným možným prostředkem k ochraně jeho ústavně zaručených práv a svobod. Městský soud v Praze prý jen mechanicky a svévolně (dokonce nad rámec jeho návrhu) vyhověl žalobci vyžádáním informací podléhajících bankovnímu tajemství stěžovatele (a ostatní) poškodil a stěžovateli neumožnil v souladu s §123 o. s. ř. vyjádřit se k návrhům na důkazy. Tvrdí, že tím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl., princip rovnosti a vyloučení svévole dle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále také čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Žalovaný č. 2 Ing. Karel Němeček se ve vyjádření k ústavní stížnosti, kterou považuje za důvodnou, k ústavní stížnosti plně připojil, a to včetně meritorního návrhu. Ústavní soud jej proto považuje (vedle Ing. Aleše Hodiny) za dalšího stěžovatele (proto dále jen "stěžovatelé").
Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Městského soudu v Praze dovozuje, že návrh stěžovatelů na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná (a opakovaně zdůrazňuje), že není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jejich účastníků. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, o výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud respektuje, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud v souzené věci nespatřuje v postupu soudu, který s odkazem na ustanovení §128 o. s. ř., podle něhož je každý povinen bezplatně na dotaz sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí, porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ani dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná také ustanovení §38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož zprávu o záležitostech, týkajících se klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, podá banka bez souhlasu klienta jen na písemné vyžádání soudu pro účely občanského soudního řízení. Na těchto skutečnostech nic nezmění spektakulární úvahy stěžovatelů o svévolném (mechanickém) postupu soudu (či vyhovění žalobci) a o zasahování do jejich soukromých informací. Ústavní soud konečně zdůrazňuje, že odlišný názor stěžovatelů na právní závěr Městského soudu v Praze, nemůže za situace, kdy Ústavní soud neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatelů o porušení jeho základního práva či svobody, vést k jeho k zásahu do rozhodovací činnosti ústavně nezávislého obecného soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu