ECLI:CZ:US:2013:1.US.2754.13.1
sp. zn. I. ÚS 2754/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Johann Carlo Gradl, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem AK Štěpánská 39, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.6.2013, č. j. 19 Co 197/2013-231, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7.1.2013, č. j. 28 P 34/2012-206, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 10 a článku 36 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, zda se soud zabýval přiměřeností příjmů stěžovatele a matky nezletilé, když ačkoliv soud konstatuje vysokou ztrátu společností, ve kterých je jednatel stěžovatelem, a u společností, kde je jednatelkou matka nezletilé konstatuje navýšení aktiv o 1.809.000,-Kč, neodráží se tato skutečnost v hodnoceném příjmu matky nezletilé. Stěžovatel zdůrazňuje, že na rozdíl od matky nezletilé nevlastní žádné nemovitosti, přičemž v odůvodnění soudu prvního stupně se neuvádí, jak soud tyto majetkové poměry hodnotil. Současně považuje stěžovatel za nesprávné, že se soud zabýval hmotným majetkem obchodních společností, ve kterých působí jako jednatel a jediný společník, neboť se nejedná o majetek stěžovatele, nýbrž o majetek třetí osoby, který slouží výlučně k zajištění jejích příjmů. Stěžovatel nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil z prokázaného závazku stěžovatele vůči svědkovi Herbertu Heindlovi ve výši 2 350 000 Kč čistý měsíční příjem stěžovatele 109 641 Kč. Takový závěr podle stěžovatele nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Pokud soud prvního stupně uvažoval o příjmu stěžovatele v souvislosti s realizací projektu "Diamant", pak přehlédl tvrzenou a prokázanou skutečnost, že tento projekt není projektem stěžovatele jako fyzické osoby, ale právnické osoby, která je i přes osobní propojení stěžovatele jako jednatele a jediného společníka, osobou od stěžovatele odlišnou. Za realizaci projektu tak dostane zaplaceno právnická osoba, která musí ze zákona uspokojovat své věřitele v takovém pořadí, v jakém jejich pohledávky vůči ní vznikaly. Z odůvodnění soudu prvního stupně však není zřejmé, že by se takovými závazky společností stěžovatele zabýval. Stěžovatel má proto za to, že soud prvního stupně nevycházel ze současných prokázaných příjmů stěžovatele, neboť za jeho současné příjmy považuje i možný budoucí příjem od stěžovatele odlišné třetí osoby.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 28 P 34/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7.1.2013, č. j. 28 P 34/2012-206, byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného s účinností od 1. 2. 2012 na částku 2 100 Kč měsíčně. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.6.2013, č. j. 19 Co 197/2013-231 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 3 nedošlo.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V nyní projednávané právní věci námitky stěžovatele směřují zejména do fáze dokazování před obecnými soudy, které dle stěžovatele dospěly k závěrům nemajícím oporu v provedeném dokazování, resp. přistoupily k hodnocení důkazů způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí.
Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí správně poukázaly na ustanovení §85 odst. 1 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Zákon o rodině vymezuje obsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem prostřednictvím neurčitých právních pojmů, takže je zřejmé, že pro určení jejich konkrétního významu je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti v souvislosti se soudním uvážením dospěl k závěru, že ústavní přezkum je v takovém případě sice možný, ale značně omezený, jelikož se může týkat pouze posouzení, jestli rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem.
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že oba obecné soudy meze soudního uvážení nepřekročily, a rovněž dostály svým povinnostem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř., tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudily provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěly k závěrům uvedeným ve výrocích jejich rozhodnutí.
K námitce stěžovatele, že se soud prvního stupně nezabýval přiměřeností příjmů uváděných oběma rodiči nezletilé, je nutno konstatovat, že obecné soudy důkladně zjistily skutkový stav, provedly listinné důkazy prokazující příjmové a majetkové poměry stěžovatele i matky nezletilé, přičemž na základě svědecké výpovědi Herberta Heindla dospěly k závěru, že stěžovatel disponuje měsíčně s částkou, jejíž výše mu zajišťuje takovou životní úroveň, která nezakládá důvod pro snížení původně dohodnutého výživného. Pokud stěžovatel tvrdí, že soud nedostatečně zohlednil navýšení aktiv společnosti, v níž je matka nezletilé jediným společníkem (ačkoli současně považuje za nesprávné, že se soud zabýval hmotným majetkem jeho obchodních společností), Ústavní soud uvádí, že pro posouzení změny výše výživného jsou především rozhodné skutečnosti na straně toho účastníka, který tvrdí, že u něj došlo ke změně poměrů. Obecné soudy však, jak bude níže řečeno, majetkové poměry matky nezletilé zkoumaly a hodnotily je (i přes snížení příjmů z pronájmů nemovitostí) za pohybující se na stejné úrovni jako v době původní úpravy výživného. Soud prvního stupně naopak dospěl k závěru o zvýšení potřebnosti na straně nezletilé, a to již jen na základě běhu času uplynulého od vyměření výživného, avšak vzhledem ke zvýšení počtu vyživovacích povinností a snížení příjmů z podnikání na straně stěžovatele již výživné nezvyšoval.
Ústavní soud také nepřisvědčil námitkám stěžovatele vztahujícím se ke skutečnosti, že obecné soudy přistupovaly k možným budoucím příjmům právnické osoby, jíž je stěžovatel statutárním orgánem a jediným společníkem, jako k příjmům stěžovatele, s kterými by mohl volně nakládat. Obecné soudy při rozhodování o změně výše výživného k částce 7 000 000 za v budoucnu realizovaný projekt Diamant nepřihlížely, pouze konstatovaly, že specifická činnost stěžovatele spočívá mimo jiné v dlouhodobé realizaci realitních projektů, jejichž provize je vyplacena až po jejich skončení. Pokud jde o dosahované příjmy stěžovatele rozhodné po výši výživného, zde vycházely obecné soudy z částky 12 641 Kč, která mu plyne ze společností, v nichž je jednatelem, a dále z částky 97 000 Kč, kterou mu měsíčně poskytuje Herbert Heindl. Skutečnost, že Herbert Heindl půjčuje stěžovateli k uspokojování životních potřeb jeho a jeho rodiny průměrně měsíčně částku 97 000 Kč vyplývá z výpovědí učiněných stěžovatelem a Herbertem Heindlem při jednání dne 7. 1. 2013 před soudem prvního stupně. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotily svědeckou výpověď Herberta Heindla, nelze než opětovně připomenout výše zmiňovanou zásadu volného hodnocení důkazů, v rámci níž Ústavní soud vykročení z mezí ústavnosti nezjistil. Nicméně i při jednání dne 6. 9. 2012 stěžovatel před soudem prvního stupně vypověděl, že měsíčně hospodaří s částkou 80 000 - 90 000 Kč, přičemž se jedná o vykázané příjmy, zbytek si poslední dva roky pravidelně půjčuje. Tvrzení stěžovatele, že z částky získané po realizaci projektu Diamant bude nejdříve nutné uspokojit věřitele, tedy není pro danou věc rozhodné. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že soudy vycházely nikoli z jeho současných příjmů, nýbrž z příjmů budoucích.
Také závěr odvolacího soudu, který neshledal, že by došlo "v porovnání s původní úpravou k trvalejší a podstatné změně poměrů, která by změnu výživného odůvodnila", Ústavní soud nemá za vybočující z mezí ústavnosti. Odvolací soud stavěl na jednu stranu výrazné zvýšení potřeb nezletilé spojené s jejím celkovým rozvojem a řadou školních a mimoškolních aktivit, a na stranu druhou nově vzniklé vyživovací povinnosti na straně stěžovatele. Příjmy matky nezletilé hodnotil odvolací soud obdobné jak v době stanovení původního výživného, ohledně příjmů, s kterými stěžovatel měsíčně hospodaří, jak vyplynuly z provedeného dokazování, vycházel z částky 109 000 Kč. Odůvodnění rozsudku tak obsahuje hodnocení příjmů stěžovatele i matky nezletilé, nárůst odůvodněných potřeb nezletilé je rovněž dostatečně konkretizován. Z takto shrnuté skutkové konstelace nelze v závěrech soudů o zachování dosavadní výše výživného spatřovat kvalifikovaný exces či libovůli, ani vybočení z pravidel ústavnosti, vykládaných v judikatuře Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu