ECLI:CZ:US:2013:1.US.278.13.1
sp. zn. I. ÚS 278/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stížnosti Evy Porschové, zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Varnsdorf, Na Příkopech 1228, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci sp. zn. 36 Co 428/2012 ze dne 12. října 2012 a usnesení Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 11 C 330/2007 ze dne 25. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jejímu návrhu na stanovení povinnosti jejímu bývalému manželovi "vyjmout ze svého účtu finanční prostředky ve výši 1 440 141,- Kč a umožnit jejich užívání..." stěžovatelkou po dobu 7 let maximálně do doby vypořádání SJM. V důvodech své ústavní stížnosti pak v podstatě obdobně jako v odvolání proti odmítavému prvostupňovému rozhodnutí stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nepostupovaly analogicky podle ustanovení §145 odst. 1 občanského zákoníku a §20 zákona o rodině s tím, že nenavrhovala předběžné opatření jak její podání soud I. stupně nesprávně interpretoval, nýbrž klasickou úpravu užívání společné věci. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení obou napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl, neboť zejména soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí, poté, co dal za pravdu soudu I. stupně, který návrh stěžovatelky podle jeho obsahu posoudil jako návrh na vydání předběžného opatření a odmítl jej proto, že stěžovatelka nesložila na účet soudu stanovenou jistotu, opodstatněně - a stavu, kdy probíhá soudní řízení o vypořádání společného jmění manželů - poukázal na to, že návrh stěžovatelky se týká prostředků, které jsou součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů, a který obsahově znamená požadavek stěžovatelky na zaplacení finanční částky, což je za řízení o vypořádání SJM pojmově vyloučeno, neboť je třeba společné jmění vypořádat jako celek a nelze proto návrh stěžovatelky posuzovat jako samostatný návrh. Odvolací soud tak v podstatě reagoval na námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, a proto lze na jeho zdůvodnění odkázat. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto byla její stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu