ECLI:CZ:US:2013:1.US.279.12.1
sp. zn. I. ÚS 279/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Urbana, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem ve Společné advokátní kanceláři, Kobližná 19, Brno, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011, č. j. 15 Co 43/2011-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí (jeho jednotlivých výroků). Opírá ji zejména o následující důvody:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2010, č. j. 55 C 273/2008-120 (výrok I); zároveň byl změněn tento rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na nákladech každý částku 7.200 Kč (výrok II). Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III).
Podle stěžovatele obecný soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví mj. k nájemnímu domu a nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného (stěžovatele). Soud prvního stupně správně uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř.) i povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu (§148 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud - ačkoliv v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný - stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů s odůvodněním, že zájem na zrušení spoluvlastnictví měli oba účastníci řízení, lišili se pouze v tom, kdo má být do budoucna výlučným vlastníkem. Postup podle §142 odst. 1 o. s. ř., který navrhoval žalovaný (stěžovatel), by podle názoru odvolacího soudu, tak jak ho reprodukuje stěžovatel, připadal v úvahu tam, kde by se druhá strana vypořádání bránila, případně by navrhovala, a to neúspěšně, jiný způsob vypořádání.
Podle názoru stěžovatele se však posuzování úspěchu či neúspěchu procesních stran v řízení o zrušení vypořádání podílového spoluvlastnictví přesouvá právě do roviny tohoto vypořádání. Postoje a požadavky stran ohledně způsobu vypořádání jsou tedy podle něj tím měřítkem, jímž je třeba poměřovat rozhodnutí soudu a na základě něho je potom potřeba učinit úsudek, která ze sporných stran řízení byla ve věci úspěšná.
Žalobkyně - podle stěžovatele - navrhovala, a to neúspěšně, aby podílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno tím způsobem, že nemovitosti budou přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Potom je prý zjevné, že neměla úspěch ve věci a bylo tedy namístě aplikovat ust. §142 odst. 1 o. s. ř. tak, jak to správně učinil soud prvního stupně.
Stěžovatel dodal, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakékoliv odůvodnění jeho postupu a vysvětlení, proč zásadu, kterou sám v souladu se zákonem v napadeném rozhodnutí (jeho odůvodnění) vyslovil, nakonec nerespektoval.
Soudy obou stupňů - podle stěžovatele - nepochybně zjistily, že žalovaný (stěžovatel) žalobkyni opakovaně nabízel možnost smírného řešení, ať už by mělo povahu společného výkonu všech práv a povinností spoluvlastníků nebo vypořádání dohodou. Pokud by žalobkyně na jeho vstřícné nabídky přistoupila, nebylo by soudní řízení vůbec nutné.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 55 C 273/2008. Zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem z 3. 11. 2010, č. j. 55 C 273/2008-120, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem ve výroku rozsudku specifikovaným a přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného - stěžovatele (výrok I). Dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.775.000 Kč (výrok II). Výrokem III pak žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 257.160 Kč a také nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady státu ve výši 15.400 Kč (výrok IV).
Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu se pak mimo jiné podává, žalobkyně žádala, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v rozhodnutí specifikovaným. Poukazovala na to, že má k nemovitostem silné citové pouto, pohlíží na ně jako rodinný majetek, když je nabyla odkazem od svého tchána a posléze i manžela. Zdůraznila, že menšinoví spoluvlastníci za poslední 17 let odmítali do nemovitostí cokoliv investovat. Žalobkyně tak byla nucena obrátit se na soud, například žalobou o zaplacení částky 77.910 Kč ve věci u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 186/95. Posléze se pak s ohledem na spoluvlastnické neshody rozhodla rovněž do nemovitosti ničeho investovat, leč v budoucnu je připravena tak učinit.
Podle městského soudu žalobkyně se stala většinovou spoluvlastnicí nemovitostí po smrti svého manžela. Za života manžela spolu s ním užívala byt ve druhém nadzemním podlaží uvedených nemovitostí. Nemovitosti opustila asi v roce 2002. Tvrdila nemožnost jakékoliv dohody ve vztahu k péči o nemovitosti s ostatními, menšinovými spoluvlastníky.
Podle městského soudu rovněž stěžovatel potvrdil, že účastníci se o způsobu nakládání s nemovitostmi - provedení nutných oprav - nemohli dohodnout. Úmyslem stěžovatele je rekonstrukce nemovitostí tak, aby i nadále sloužily svému účelu. S ohledem na jejich současnou zanedbanost odhadl stěžovatel nutné investice na 30 až 40 milionu korun; projevil přesvědčení, že tuto částku je schopen opatřit, v oblasti investic a hospodařením s nemovitostmi má zkušenosti, neboť sám je vlastníkem dvou bytových domů v Brně a mimo jiné provozuje horskou chatu.
Za tohoto stavu, po provedeném dokazování, městský soud uzavřel, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě zanedbané a pro tento stav nemohou být užívány k bydlení, nebo k jiným účelům (to v případě nebytových prostor). Zahrada je podle soudu rovněž neudržovaná. Žalobkyně byla spoluvlastnicí nemovitostí od roku 1990. V roce 1997 pak bylo v dědickém řízení rozhodnuto o tom, že je jejich většinovou spoluvlastnicí, a to v rozsahu ideálních tří čtvrtin. Žalovaný (stěžovatel), který se stal spoluvlastníkem těchto nemovitostí až v průběhu roku 2008, se podle zjištění soudu snažil nemovitosti zajistit alespoň tak, aby zabránil vstupu cizích osob do nich a zabezpečit je před dalším chátráním. Záměr nemovitosti rekonstruovat a nadále je využívat k původním účelům je přitom podle městského soudu zcela reálný. Pro budoucí účelné využití nemovitostí má tak žalovaný (stěžovatel) dostatečné předpoklady, jasný a realistický záměr i zkušenosti skýtající podle soudu záruku, že jeho záměr bude naplněn. Proto tedy prvostupňový soud - po zrušení podílového spoluvlastnictví - přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele (žalovaného).
Výrok o nákladech řízení odůvodnil městský soud odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. Podle shodného postoje obou účastníků jejich podílové spoluvlastnictví zrušil a vyhověl návrhu žalovaného, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Žalovaný tak má podle městského soudu proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. V souladu s ust. §148 odst. 1 o. s. ř. soud také uložil neúspěšné žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení, tedy znalečné v částce 15.400 Kč.
K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 8. 11. 2011, č. j. 15 Co 43/2011-143 tak, že:
"I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., II. potvrzuje.
II. Ve výrocích III. a IV. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že:
- žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
- žalobkyně i žalovaný jsou povinni zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na nákladech řízení každý částku 7.200,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení."
Podle odvolacího soudu stěžovatel - na rozdíl od žalobkyně - v řízení prokázal podrobné obeznámení se stavem nemovitostí a připravenost do nich investovat. V tomto směru tvrdil, že je vlastníkem řady jiných nemovitostí a má zájem, aby předmětné nemovitosti sloužily opět ke svému účelu. Kupní smlouvou ze dne 1. 11. 2010 konkrétně prokázal, že mu jako prodávajícímu má být zaplacena kupní cena za prodej jiné nemovitosti ve výši přesahující 33.000.000 Kč. Další reálnou možnost získání finančních prostředků, a to až do výše dalších 30.000.000,- Kč, stěžovatel doložil potvrzením Komerční banky, a. s. Naproti tomu žalobkyně prokázala pouze připravenost vyplatit žalovanému částku na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu.
Proto - podle odvolacího soudu - hledisko možnosti budoucí péče o nemovitosti převažuje svou důležitostí nad tvrzeným citovým vztahem žalobkyně k nemovitostem i tvrzeným úmyslem v těchto nemovitostech bydlet a řádně se o ně starat. Z těchto důvodů odvolací soud za použití §219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, včetně výroku o výši částky, kterou žalovaný vyplatí žalobkyni.
Odvolací soud ovšem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o náhradě nákladů řízení; to proto, že zájem na zrušení spoluvlastnictví měli oba účastníci řízení, lišili se pouze v tom, kdo má být do budoucna výlučným vlastníkem. Postup podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř., který stěžovatel navrhoval, by podle odvolacího soudu připadal v úvahu tam, kde by se druhá strana vypořádání bránila, případně by navrhovala, a to neúspěšně, k vypořádání jiný způsob vypořádání. V daném konkrétním případě i s ohledem na navrhovaný způsob vypořádání i na postoje účastníků, je však namístě aplikovat ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnout, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů. Proto odvolací soud změnil také výrok o náhradě nákladů řízení České republice, neboť znalecký posudek byl rovněž vypracován v zájmu obou účastníků řízení; i v daném případě je namístě postup takový, že každý z účastníků zaplatí jednu polovinu takto vzniklých nákladů.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí (jeho jednotlivé výroky) i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně zasahovat nepřísluší; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle, mající charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává však i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním.
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (resp. jeho výroky o náhradě nákladů řízení) zásadně vyhovují.
Krajský soud změnu prvostupňového rozhodnutí, co do otázky náhrady nákladů řízení dostatečně, byť stručně, odůvodnil. Jím prezentovaný právní závěr odpovídá i dlouhodobému pohledu právní literatury i judikatury [srovnej k tomu přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu z 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72 týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, z něhož je relevantní pasáž citována i v komentáři k ust. §142 o. s. ř. In Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, Díl I., s. 980]. Aby totiž soud mohl při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o zrušení spoluvlastnictví aplikovat odst. 1 §142 o. s. ř., musel by účastník řízení například neúspěšné navrhovat jiný způsob vypořádání (nebo se navrhovanému způsobu vypořádání bránit). Taková situace však v této souzené věci nenastala.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu