ECLI:CZ:US:2013:1.US.2854.13.1
sp. zn. I. ÚS 2854/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Tomáše Zíky, zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem, AK se sídlem Skrétova 8, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013 č. j. 23 Cdo 3200/2011-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011 č. j. 29 Co 417/2010-175 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 228/2008, ve kterém se po žalované Komerční bance, a. s., úspěšně domohl zaplacení částky 630 000 Kč, následně zvýšené o částku 1 705 500 Kč jako protihodnoty za zhodnocení pronajaté nemovitosti. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem vyhověl dovolání žalované a rozsudek odvolacího soudu zrušil; ve vztahu k částce 1 705 500 Kč Nejvyšší soud uvedl, že počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění tohoto nároku bylo třeba počítat nikoliv od okamžiku zahájení původního řízení (pro částku 630 000 Kč), ale od okamžiku návrhu na změnu žaloby. S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasil a v ústavní stížnosti mu oponoval. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečné, odkázal na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soudu proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či snesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
Podanou ústavní stížností stěžovatel brojil proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a věc (rozhodnutí o nároku ve výši 1 705 000 Kč) byla vrácena tomuto soudu, aby o ní znovu jednal a rozhodl. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.) a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
Milada Tomková, v. r.
soudce zpravodaj