ECLI:CZ:US:2013:1.US.2868.11.1
sp. zn. I. ÚS 2868/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky BEMETT, a. s., se sídlem v Praze, Jeremiášova 2722/2b, zastoupené Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1282/16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, čj. 70 Co 307/2010-180, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a MUDr. Pavla Kučery a MUDr. Radky Kučerové, zastoupených JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem v Praze, Černomořská 419/40, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem Obvodního soudu pro Prahu 5, který rozhodl v její věci rozsudkem pro uznání, ačkoli stěžovatelce nebylo řádně doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 2. 2009, č. j. 9 C 606/2009-96 (výzva k vyjádření se k žalobě).
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 9 C 606/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 1. 12. 2009 se vedlejší účastníci domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 5 vydání rozsudku, kterým by bylo uloženo stěžovatelce odstranit vady bytové jednotky č. 1318/42 a vady společných částí budovy č.p. 1318 v katastrálním území Hořelice, obec Rudná. Obvodní soud pro Prahu 5 zaslal do datové schránky stěžovatelky žalobu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 2. 2009, č. j. 9 C 606/2009-96, kterým byla stěžovatelka vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně k žalobě vyjádřila, přičemž byla poučena, že pokud tak bez vážného důvodu neučiní, bude mít soud za to, že žalobou uplatněný nárok zcela uznává. Podle záznamu na č. l. 100 byla žaloba s citovaným usnesením dodána do datové schránky stěžovatelky 13. 1. 2010 v 14:09:55 a doručena 13. 1. 2010 v 14:25:00. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nereagovala, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 dne 19. 1. 2010 rozsudkem pro uznání pod č. j. 9 C 606/2009-101, kterým žalobě vyhověl. Rozsudek pro uznání napadla stěžovatelka odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že výzva k vyjádření byla stěžovatelce doručena dne 13. 1. 2010 v souladu s §45 odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, což bylo potvrzeno i znaleckým posudkem znalce Ing. Fialy ze dne 27. 5. 2011ve spojení s jeho výpovědí před odvolacím soudem. Jmenovaný znalec potvrdil, že datová zpráva Obvodního soudu pro Prahu 5 obsahovala coby přílohy dva soubory (žaloba a výzva), které byly odeslány a doručeny ve formátu PDF. Vzhledem ke skutečnosti, že starší verze programu Adobe Reader není schopna otevřít soubor s neznámým elektronickým podpisem, nepodařilo se stěžovatelce otevřít soubor V000001 (výzva), který byl na rozdíl od souboru 9C 606-2009 (žaloba) opatřen elektronickým podpisem soudu I. stupně. Znalec v této souvislosti uvedl, že společnost Adobe Reader na internetu automaticky umožňuje bezplatnou aktualizaci programu Adobe Reader, a je na uživateli, zda tak učiní, či nikoli. Odvolací soud dovodil, že je-li zákonem upraven způsob doručování písemností prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, je samozřejmou povinností každého uživatele datové schránky nainstalovat do svého počítače řádné programové vybavení, proto je třeba skutečnost, že počítač stěžovatelky takové vybavení neobsahoval, nutno posuzovat k její tíži.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu i zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud stěžovatelka na podporu svého stanoviska v ústavní stížnosti uvádí, že soudní znalec na jednání před odvolacím soudem konaném dne 30. 6. 2011 uvedl, že předmětný soubor V 000001 "se nikdy nedostal do počítače stěžovatele", je třeba dodat, že jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 30. 6. 2011, znalec v této své odpovědi na dotaz zástupce stěžovatelky konkrétně uvedl, že se soubor obsahující usnesení s výzvou k vyjádření k žalobě nenacházel v počítači stěžovatelky v době zkoumání znalce. Závěr znaleckého posudku, který měl Ústavní soud k dispozici, je zcela jednoznačný a dovozuje, že předmětná datová zpráva došla do datové schránky stěžovatelky v podobě, v jaké byla odeslána, příčinou komplikací při otevírání souboru V000001.PDF bylo nesprávné nastavení editačního programu pro práci se soubory PDF, program byl tedy chybně nastavený a závady nebyly způsobeny odesílatelem.
Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že je na každém účastníku řízení, aby svá práva v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náleží práva") uplatnil řádně. Stěžovatelka však ve své věci řádně na ochranu svých práv nedbala, zejména pokud nekontaktovala příslušný soud, když měla vědomost o tom, že jí byla do datové schránky doručena soudem datová zpráva, jejíž přílohou byla žaloba a druhou z příloh nemohla otevřít. Ústavní soud není příslušný k tomu, aby hodnotil úroveň programového vybavení a počítačových znalostí obsluhy datové schránky, lze však souhlasit se závěry znaleckého posudku v tom, že bylo věcí stěžovatelky, koho po obdržení přístupových práv při zavedení datových schránek pověřila údržbou počítačového systému a obsluhou datové schránky. Pokud tedy neotevření souboru v počítači stěžovatelky bylo způsobeno chybným nastavením editačního programu, jak jednoznačně znalec dovodil, a tento nedostatek nebyl napraven ani profesionální reakcí obsluhy počítače, případně jiných zaměstnanců či zástupců stěžovatelky, je závěr Městského soudu v Praze o řádném doručení předmětné výzvy a potažmo o správnosti rozsudku pro uznání vydaného soudem prvního stupně zcela v mezích ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve smyslu novelizovaného §43 odst. 3 téhož zákona, podle kterého postačí, pokud je usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, Ústavní soud nepřistoupil k zahrnutí vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, stejně tak jako replik k těmto vyjádřením, do narativní části odůvodnění tohoto rozhodnutí, byť se s nimi důkladně seznámil a vycházel z nich při utváření svého právního názoru. Pokud jde o návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, ten akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu