ECLI:CZ:US:2013:1.US.2938.11.1
sp. zn. I. ÚS 2938/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Ing. Vlastimila Ryboly, zast. JUDr. Ivo Koulou, advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2012, č.j. 25 Cdo 4287/2011-364, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.5.2011, č.j. 10 Co 57/2010-327, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Lucie Kožíškové, zast. Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem, sídlem Mírové náměstí 3428/5A, Ústí nad Labem, Tomáše Příhody a Jaroslava Macháčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví vymezený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), konkrétně jeho výroky, jimiž mu byly uloženy povinnosti k náhradě nákladů soudního řízení vůči vedlejším účastníkům, a to s tvrzením, že došlo k porušení jeho základních práv - práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na řádný a spravedlivý proces plynoucí z čl. 1 Ústavy. K věci uvedl, že se vůči vedlejším účastníkům domáhal náhrady škody na zdraví, kterou mu způsobila vedlejší účastnice, když jej srazila a nadosmrti zmrzačila při jízdě na lyžích. Soud I. stupně žalobu směřující vůči trenérům zamítl, odvolací soud žalobu zamítl také, byť z jiného důvodu, a přiznal vedlejším účastníkům (závodnici a trenérům) právo na plnou náhradu nákladů soudního řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu o jeho povinnosti nahradit náklady řízení považuje stěžovatel za nesprávné, předčasné a zejména nespravedlivé, v souhrnu dosahující ústavněprávní roviny, přičemž tyto námitky stručně rozvádí. Dále připomíná, že se domáhal aplikace §150 obč. soudního řádu (přičemž odkázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu), že z opatrnosti mu nezbývalo než žalovat všechny potencionální škůdce. Po skončení dovolacího řízení rozšířil stěžovatel ústavní stížnost též proti rozsudku Nejvyššího soudu, a to ze stejných důvodů, které formuloval vůči rozsudku krajského soudu.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") domáhal vůči třem žalovaným fyzickým osobám (v řízení o ústavní stížnosti v pozici vedlejších účastníků) a vůči občanskému sdružení solidárního zaplacení částky 516 701,60 Kč s příslušenstvím (později zvýšenou o částku 49 695,40 Kč). Požadovaná suma představuje bolestné, ztížení společenského uplatnění, náklady spojené s léčením a náhradu za ztrátu na výdělku, jejímž základem je odpovědnost za újmu na zdraví v důsledku úrazu způsobeného mu vedlejší účastnicí na sjezdovce provozované občanským sdružením (pozn. další dva vedlejší účastnici působili v pozici trenérů). Po provedeném obsáhlém dokazování rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 23.9.2009, č.j. 22 C 186/2007-252, v jehož výroku I. rozhodl o základu věci tak, že nárok stěžovatele vůči vedlejší účastnici a občanskému sdružení je solidárně dán z 50%, výrokem II. zamítl žalobu vůči zbývajícím dvěma vedlejším účastníkům a výrokem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit těmto vedlejším účastníkům náklady řízení. V odůvodnění zdůraznil, že neshledal důvody pro postup podle §150 obč. soudního řízení, protože se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že z jejich dosavadního postoje neměl možnost dospět k závěru, že oni za škodu neodpovídají. Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání stěžovatel, vedlejší účastnice a občanské sdružení, na jehož základě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 16.5.2011, č.j. 10 Co 57/2010-327, tak, že změnil výrok o základu věci vyslovením, že za újmu způsobenou stěžovateli je v plném rozsahu odpovědné občanské sdružení, zamítl žalobu vůči vedlejší účastnici, přiznal vedlejší účastnici vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení a změnil výrok o náhradě nákladů řízení vůči druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi snížením její výše (s ohledem na zastupování advokátkou celkem tří žalovaných). V odůvodnění vysvětlil, proč neshledává prostor pro užití §150 obč. soudního řádu, a to jak ve vztahu k vedlejší účastnici, tak ve vztahu k dalším vedlejším účastníkům (str. 22 a 23 odůvodnění), s akcentem skutečnosti, že neúspěch ve sporu je založen na rozdílném právním náhledu na věc stěžovatele a soudu, což není okolnost hodná mimořádného zřetele (navíc s připomenutím, že ji v době probíhajícího trestního řízení musel být stěžovateli znám vztah trenérů a žalovaného občanského sdružení). Stěžovatel, občanské sdružení a druhý a třetí vedlejší účastník napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28.11.2012, č.j. 25 Cdo 4287/2011-364, tak, že dovolání stěžovatele a dovolání občanského sdružení zamítl, dovolání vedlejších účastníků odmítl. Vzhledem k zamítavému výroku nehodnotil Nejvyšší soud rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání vedlejších účastníků odmítl z důvodu nepřípustnosti, protože směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení mezi nimi a stěžovatelem.
III.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejších účastníků řízení. Vyjádření Nejvyššího soudu si Ústavní soud nežádal, vzhledem ke zjištění, že jeho rozsudek nikterak nehodnotí výroky o náhradě nákladů řízení, a že stěžovatel na výzvu Ústavního soudu v podání ze dne 7.3.2013 toliko stručně doplnil původní ústavní stížnosti "tak, že v jejím rozsahu a z důvodů v ní uvedených směřuje i proti přiloženému rozsudku NS ČR", aniž by jakkoliv argumentoval proti závěrům dovolacího soudu.
Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
Vedlejší účastnice v době probíhající dovolacího řízení namítala nepřípustnost ústavní stížnosti, z věcného hlediska tvrdila její neopodstatněnost, a proto navrhovala její odmítnutí. Druhý vedlejší účastník zásilku s výzvou k vyjádření nepřevzal, třetí vedlejší účastník na výzvu nereagoval.
Vyjádření krajského soudu a vedlejší účastnice, s přihlédnutím k jejich stručnosti a lapidárnosti, nezasílal Ústavní soud na vědomí stěžovateli.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení vypočtených článků Ústavy a Listiny. Podstatu stěžovatelovy stížnosti tvoří pouze jeho polemika s výroky okresního soudu a krajského soudu o jeho povinnosti nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům, tj. osobám, vůči nimž byla jeho žaloba zamítnuta, zejména brojí proti tomu, že nebyl aplikován §150 obč. soudního řádu. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však nabývá ústavněprávní dimenzi v případě, kdy úvahy soudu vybočují z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 224/98). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna; pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 obč. soudního řádu, jež zakládá diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jak vyplývá z narativní části, v posuzované věci se stěžovatel domáhal postupu podle §150 obč. soudního řádu, okresní soud ani krajský soud neshledaly naplnění hypotézy tohoto ustanovení, proto o nákladech řízení rozhodly podle úspěchu ve věci (navíc, stěžovatel byl již v řízení před okresním soudem zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, tudíž již v tomto stadiu mu měla být zřejmá nedůvodnost žaloby vůči vedlejším účastníkům). Ústavní soud kvituje, že obecné soudy svoje rozhodnutí náležitě a dostatečně odůvodnily, proto napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení stěžovatelem vypočítávaných ustanovení Ústavy a Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu