ECLI:CZ:US:2013:1.US.2939.12.2
sp. zn. I. ÚS 2939/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Václava Kamaryta, zastoupeného Mgr. Martinem Karlínem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012 č. j. 28 Cdo 507/2012-537, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 54 Co 915/2011-500 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. srpna 2011 č. j. 6 C 440/99-463, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení a Milana Novotného, zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem AK v Třebíči, Bráfova 50, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. srpna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále též "soud prvního stupně") ze dne 9. srpna 2011 č. j. 6 C 440/99-463 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 544 389,26 Kč z titulu vypořádání závazků vzniklých z činnosti sdružení fyzických osob. Původně byly stranami smlouvy o sdružení dvě osoby, z nichž jednou byl stěžovatel. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. prosince 1993, kdy byla dodatkem prodloužena na dobu neurčitou. Vedlejší účastník přistoupil k této smlouvě na základě dalšího dodatku uzavřeného dne 1. ledna 1994, na jehož základě se stal její další stranou. Poté, co z tohoto sdružení vystoupil ke dni 31. prosince 1996, se měli všichni účastníci, jak vyplývá ze zápisu ze dne 17. února 1997, dohodnout na tom, že jeho závazek vůči ostatním z nich činí žalovanou částku. Předmětný zápis podepsal i vedlejší účastník. Po rozpuštění sdružení ke dni 30. dubna 1997 přešly veškeré nároky vůči vedlejšímu účastníkovi na stěžovatele.
3. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně byl v dané věci vázán usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále též "odvolací soud") ze dne 3. listopadu 2009 č. j. 54 Co 261/2009-372, kterým byl zrušen jeho původní vyhovující rozsudek. Vycházeje z jeho závěrů konstatoval, že zápis ze dne 17. února 1997 nelze považovat za platné uznání dluhu ve smyslu §558 občanského zákoníku, protože uvedený písemný projev vzbuzuje důvodné pochybnosti o důvodu a výši dluhu. Kromě toho nemělo mezi vedlejším účastníkem a původními účastníky sdružení dojít ani k platnému uzavření smlouvy o sdružení na základě dodatku ze dne 1. ledna 1994, a to z důvodu absence dostatečně určité dohody o účelu sdružení. V části, která se týká úpravy přechodu práv a závazků sdružení na vedlejšího účastníka jako přistupující osobu z období do 1. ledna 1994, nebyl vznik smlouvy založen na shodném projevu vůle všech účastníků, což plyne z bodů 8 a 9 druhého dodatku ke smlouvě. Zatímco čl. 9 vedlejšího účastníka odpovědnosti za dluhy vzniklé před 1. lednem 1994 zprošťuje, čl. 8 tuto odpovědnost naopak stanoví. Svým obsahem proto předmětný dodatek odporuje zákonu a je neplatný. Za těchto okolností tak podle názoru odvolacího soudu přicházelo v úvahu pouze posouzení právního vztahu mezi účastníky jako vztahu z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. občanského zákoníku, o čemž byl stěžovatel soudem prvního stupně poučen, aby mohl v tomto směru doplnit žalobu o relevantní skutečnosti. Protože stěžovatel s touto kvalifikací nesouhlasil a neuvedl, jakým konkrétním způsobem, v jaké výši a v jakém časovém horizontu se měl vedlejší účastník na jeho úkor obohatit, musel tento soud jeho žalobu zamítnout.
4. K odvolání stěžovatele uvedené rozhodnutí potvrdil svým rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 54 Co 915/2011-500 odvolací soud. Následně podané dovolání Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") zamítl rozsudkem ze dne 5. června 2012 č. j. 28 Cdo 507/2012-537. Dovolatel podle jeho názoru brojil proti závěrům odvolacího soudu, že nelze zjistit účel, k němuž mělo sdružení zakládané od 1. ledna 1994 s účastí vedlejšího účastníka sloužit, a že stěžovatelovo prohlášení v zápisu ze dne 17. února 1997 postrádá jednoznačné uvedení důvodu dluhu a jeho výše. V tomto směru však dovolací soud mohl přezkoumat pouze způsob, jakým odvolací soud provedl hodnocení důkazů, při němž žádné pochybení neshledal. Samotné hodnocení důkazů jinak dovolacímu přezkumu nepodléhá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížnost směřuje proti všem třem uvedeným rozhodnutím. Stěžovatel má za to, že vedlejší účastník platně uznal svůj dluh a že zápis z jednání ze dne 17. února 1997 v tomto směru splňoval všechny zákonem stanovené náležitosti, tj. byl uzavřen v písemné formě, obsahoval příslib vedlejšího účastníka zaplatit dluh i důvod tohoto dluhu. Všechny tyto náležitosti splňuje i zápis ze dne 17. března 1997, který byl stěžovatelem přiložen mezi důkazy. Podle jeho názoru dospěly obecné soudy k odlišnému závěru jen na základě nepřiměřeně formalistického výkladu §558 občanského zákoníku, resp. na základě nesprávných skutkových zjištění. Pochybení se měly dopustit i tím, že za neplatnou považovaly nejen smlouvu o sdružení, ale i její dodatek, na jehož základě ke sdružení přistoupil vedlejší účastník a který by jako platná smlouva obstál i samostatně. Stěžovatel je přesvědčen, že ani smlouva ani její dodatek neodporovaly zákonu a neobcházely jej. Dostatečně konkrétně byl vymezen i účel sdružení, kterým bylo spolupracovat při obchodní činnosti a za účelem přípravy veřejné obchodní společnosti. V případě předmětného dodatku byl tento účel dokonce výslovně formulován jako provozování obchodní činnosti zaměřené na prodej průmyslového zboží a další živnostenské činnosti. I zde tak došlo k formalistickému výkladu ze strany obecných soudů, tentokráte §829 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel se zároveň neztotožňuje se závěrem o údajném rozporu bodů 8 a 9 smlouvy o sdružení. Podle bodu 8 smlouvy se účastníci sdružení podílí na zisku a ztrátě za dobu svého členství rovným dílem, a to i když tyto hospodářské výsledky budou ovlivněny skutečnostmi před vstupem vedlejšího účastníka do sdružení. Podle bodu 9 vedlejší účastník nepřebírá práva a závazky vzniklé před jeho vstupem do sdružení. Podle názoru stěžovatele tak účastníci sdružení nesou rovným dílem budoucí ztráty, vedlejší účastník však nenese ztráty minulé. Ani případná hypotetická neplatnost těchto ustanovení však nemůže mít za následek neplatnost smlouvy jako celku.
6. V další části své argumentace stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud zcela bez odůvodnění pominul relevantní dovolací důvod, kterým byly vady řízení. Soudy nižších stupňů se totiž vůbec nezabývaly okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a prokazovány, a to patrně s odkazem na údajnou neplatnost některých důkazů (smlouva o sdružení, zápisy z 12. února 1997, 17. února 1997 a 17. března 1997). Ze stejného důvodu tento soud přehlédl rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Nezabýval se ani námitkou stěžovatele, že v hodnocení důkazů je logický rozpor. Ze všech těchto důvodů tak měla být rozhodnutími obecných soudů porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Za účelem tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 440/99 a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně i Okresní soud v Třebíči ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné. Podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a jeho ústavní stížnost by proto měla být odmítnuta. Všechna tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli, který ve své replice setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti.
IV.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. O takovýto případ se však v dané věci nejedná.
10. Obecné soudy dostatečným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu nepovažovaly zápis ze dne 17. února 1997 za uznání dluhu ve smyslu §558 občanského zákoníku, jakož i důvody, pro které považovaly smlouvu o sdružení ve smyslu §829 a násl. občanského zákoníku, resp. její dodatek, na jehož základě se stal její stranou vedlejší účastník, za neplatnou. V obou případech se přitom otázkou platnosti zabývaly jako předběžnou, neboť její zodpovězení bylo klíčové pro posouzení stěžovatelem uplatňovaného nároku. Jejich skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a na jejich základě učiněné právní závěry nelze považovat za nerozumné, svévolné nebo jakkoliv excesivní, pročež není dán ani žádný prostor, který by danou věc posouval do roviny ústavněprávní. Uvedené hodnocení lze přitom vztáhnout i na napadený rozsudek Nejvyššího soudu, který přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu způsobilých dovolacích důvodů.
11. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu