ECLI:CZ:US:2013:1.US.2941.10.1
sp. zn. I. ÚS 2941/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Obchodního centra Vltavín, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, zastoupené JUDr. Václavem Junkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Tovární 14, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 19 Co 60/2009, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 24 C 518/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 24 C 518/2006, bylo ve sporu stěžovatelky jako žalované proti žalobkyni Jaromíře Holzäpflové o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu určeno, že výpověď, doručená dne 30. 10. 2006, kterou stěžovatelka dala žalobkyni z bytu specifikovaného v rozhodnutí, je neplatná. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 19 Co 60/2009, uvedené rozhodnutí potvrdil pouze s tou změnou ve výroku, že k doručení výpovědi došlo 27. 10. 2006. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009, stěžovatelčino dovolání zamítl.
Podle názoru stěžovatelky se Nejvyšší soud nesprávně vypořádal s její námitkou, že odvolací soud porušil dispoziční zásadu ve smyslu ust. §153 odst. 2 o. s. ř., jestliže překročil žalobní návrh žalobkyně a částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, přestože svůj rozsudek označil za potvrzující. Tvrzení žalobkyně samotné byla prý v průběhu sporu účelově měněna, přesto odvolací soud vycházel z jejího pozdějšího tvrzení ohledně doručení výpovědi jako z prokázané skutečnosti; přitom šlo o skutečnost rozhodnou pro počátek běhu prekluzivní lhůty. I když je zřejmé, že následně došlo k doplnění skutkových tvrzení v průběhu dokazování, byla skutková tvrzení žalobkyní, zejména ohledně data a okolností osobního převzetí či nepřevzetí výpovědi, měněna. Dalším důvod ústavní stížnosti spočívá v otázce způsobu hodnocení důkazů: soudy prý uvěřily jen nevěrohodným svědectvím ve prospěch žalobkyně a provedené důkazy byly ve značném rozsahu hodnoceny nesprávně v neprospěch stěžovatelky, a to bez srozumitelného zdůvodnění. Za stěžejní a hrubě nesprávný považuje stěžovatelka i právní názor soudů na povahu užívání nezkolaudovaných stavebních úprav bytu jako výpovědního důvodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a neporušily základní práva stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru obecných soudů. Jejich závěry však nelze považovat za nepředvídatelné a nic nenasvědčuje ani tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky, jako ta tvrdí. Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým obecné soudy ve věci dospěly.
S námitkou stěžovatelky, že odvolací soud nesprávně změnil rozsudek soudu prvního stupně (polemika ohledně doručení výpovědi žalobkyni v daném sporu) se nelze podle názoru Ústavního soudu ztotožnit. Při materiálním nahlížení na právo, a nikoliv jen při pohledu úzce formálním, je pro ústavnost napadených rozhodnutí klíčové, že všechny soudy se v zásadě shodly v meritorním posouzení věci po stránce právní a měly k tomu i dostatek skutkových podkladů. Za správné lze tedy považovat i jejich zjištění, že výpověď byla žalobkyni skutečně doručena dne 27. 10. 2006, neboť tento den se fakticky dostala do její dispozice, což se opírá o shodnou výpověď několika svědků. Žaloba tak byla podána u soudu ve lhůtě, určené pro její podání. Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatelky ohledně způsobu hodnocení důkazů. Z podrobných odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, že by soudy uvěřily nevěrohodným svědectvím ve prospěch žalobkyně a že by jejich právní závěry byly vadné, či že by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil i závěr, proč v dané věci nešlo ze strany odvolacího soudu o rozsudek měnící; tento soud totiž vymezil práva a povinnosti účastníků předmětného právního vztahu stejně jako soud prvního stupně. Oba soudy pokládaly výpověď z nájmu bytu za neplatnou a odvolací soud jen zpřesnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Uvedené platí i pro stěžejní důvod, pro který soudy posoudily výpověď jako neplatnou. Provádění stavebních úprav bez souhlasu pronajímatele by bylo obecně možné posuzovat za závažné porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu, v daném případě však soudy správně zhodnotily všechny související okolnosti konkrétní věci a konstatovaly, že žalobkyně řádně požádala o souhlas s těmito stavebními úpravami správce tehdejšího vlastníka, statutární město České Budějovice. Tento souhlas jí byl udělen, a jediné pochybení, spočívající v rozsahu oprávnění správce bytového fondu takto jednat, nelze přičítat k tíži žalobkyně - nájemkyně bytu, která podle svých znalostí učinila vše, co lze k tomuto úkonu požadovat. Ani užívání nezkolaudovaných stavebních úprav pak se zřetelem k okolnostem dané věci nelze považovat za hrubé porušení povinností nájemce, za které by mohla ihned následovat výpověď z nájmu bytu. K této otázce se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, přičemž adekvátně posoudil i intenzitu možného porušení povinností nájemkyně; Ústavní soud jeho názory zcela sdílí.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senát