ECLI:CZ:US:2013:1.US.2953.11.1
sp. zn. I. ÚS 2953/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Koreně, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 1977/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, sp. zn. 39 Co 175/2007, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 18 C 200/2006, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č. j. 18 C 200/2006-19, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby bylo žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uloženo zaplatit mu částku 480.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo zdůvodňoval žalobce tvrzením, že se jedná o nárok na zadostiučinění za průtahy v řízení o stížnosti pro porušení zákona vedené v letech 1993-1999 ve věci nespravedlivého odsouzení stěžovatele v roce 1959. V uvedeném předchozím řízení, které skončilo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 6 Tz 144/98, a to po předchozím kasačním zásahu Ústavního soudu nálezem ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, došlo podle názoru stěžovatele k průtahům, ačkoliv se jednalo o skutkově nenáročnou věc a stěžovatel k průtahům nikterak nepřispěl. Svědčilo mu tak v souladu s ustanoveními §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), právo na přiměřené zadostiučinění. Obvodní soud zdůraznil, že opírá-li žalobce svůj nárok mimo jiné o zákon č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. a do tohoto předpisu byl nově začleněn §31a upravující právo na přiměřené zadostiučinění, musí být rovněž přihlédnuto k přechodnému ustanovení obsaženému v čl. II zákona č. 160/2006 Sb., podle nějž se odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle tohoto zákona vztahuje i na újmu vzniklou před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud však nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; jenom v případě, že by poškozený před nabytím účinnosti tohoto zákona podal zavčas stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, o které tento soud nevydal dosud konečné rozhodnutí, došlo by k promlčení až za jeden rok po účinnosti tohoto zákona. Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději pak do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. K ukončení tvrzených průtahů v řízení došlo okamžikem právní moci rozhodnutí v tomto řízení vydaném, tj. dne 4. 3. 1999, kdy počala běžet subjektivní šestiměsíční promlčecí doba, k jejímuž uplynutí tedy došlo již před podáním žaloby na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb. dne 11. 10. 2006. Obvodní soud dále uvedl, že i v případě, že by byl nárok žalobce posuzován podle předpisů vyšší právní síly (čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 10 Ústavy či čl. 10 Listiny základních práv a svobod), nebylo by žalobci možno vyhovět, neboť v tomto případě by došlo k promlčení práva žalobce v obecné tříleté promlčecí době dle §101 obč. zák., jelikož právo na odškodnění mohlo být poprvé uplatněno dnem právní moci zmíněného rozhodnutí v řízení, v němž mělo dojít k průtahům. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 11. 2007, č. j. 39 Co 175/2007-32, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 1977/2008, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel, po podrobné rekapitulaci průběhu předchozích řízení, v ústavní stížnosti namítá, že šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. nemůže skončit před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Předkládá takovou interpretaci, že šestiměsíční lhůta plyne od okamžiku účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., což svým postupem zachoval. Zároveň poukazuje na to, že se nároku na náhradu nemajetkové újmy domáhal již v jiném předchozím řízení podle obecných předpisů, které skončilo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004, kterým bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle čl. 36 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon; konkrétně se jedná o zákon č. 82/1998 Sb.
Podle čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1, věty druhé a třetí, a §22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Je přitom zřejmé, že by bylo stěží slučitelné s principem právní jistoty časově zcela neomezené uplatňování příslušných práv, a tudíž se Ústavnímu soudu stanovení určité časové hranice zmíněné odpovědnosti státu či územních samosprávných celků jeví jako zcela opodstatněné.
Ústavněprávní konformitu této úpravy, resp. §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., prověřil Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3451/10 ze dne 21. 12. 2010, a neuznal námitku, že zákon č. 160/2006 Sb. tehdejšímu stěžovateli se zpětnou účinností odepřel právo na nemajetkovou újmu, protože nově stanovil speciální lhůtu pro uplatnění práva. Lze dodat, že zde zakotvené "promlčení" není promlčením ve vlastním slova smyslu, nýbrž výrazem zvláštní konstrukce, již zvolil zákonodárce k určení zpětného působení právního předpisu. Obdobně je možno odkázat např. na usnesení ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. III. ÚS 1890/11, které je právnímu zástupci stěžovatele známo.
V této věci je proto nutno poukázat na podmínku stanovenou čl. II zákona č. 160/2006 Sb., tedy, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost. Tato konstrukce se tedy vztahuje i na nároky vzniklé před účinností novelizace zákona č. 82/1998 Sb., resp. i na nároky vzniklé dříve než šest měsíců před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Stěžovatel však netvrdí, že tuto zákonnou podmínku splnil.
Pokud stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zdůrazňuje Ústavní soud, že tehdejší stěžovatel požadoval náhradu za imateriální újmu, která mu byla způsobena nezákonným vězněním v období od 1. 11. 1953 do 9. 5. 1955, jako nárok plynoucí (v tehdejší věci) z čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pokud stěžovatel odkazuje na předchozí řízení ve své věci, které skončilo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2272/2004, dodává Ústavní soud, že v onom řízení se stěžovatel domáhal odškodnění ve výši 480.000,- Kč za neoprávněné věznění; naopak z něho neplyne, že imateriální újma měla být způsobena průtahy v řízení o stížnosti pro porušení zákona v letech 1993-1999. K jakýmkoliv pochybnostem stran uvedeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud dodává, že nebylo napadeno ústavní stížností, nedošlo k jeho přezkumu Ústavním soudem, pročež se k němu Ústavní soud nijak nevyjadřuje (jakkoliv z námitek stěžovatele lze shledat výhrada i k tomuto řízení).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu