ECLI:CZ:US:2013:1.US.2983.12.1
sp. zn. I. ÚS 2983/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Milana Straky a 2. Olgy Strakové, obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem Markétská 1, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012 č. j. 22 Cdo 1964/2010-329, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2010 č. j. 28 Co 543/2009-301 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. srpna 2009 č. j. 5 C 176/2007-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a společnosti SINCO MĚLNÍK společnost s ručením omezeným, se sídlem K Přívozu, Mělník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti informovali, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta jejich žaloba na odstranění stavby skleníku a pařeniště, nacházející se na individualizovaném pozemku, a předání tohoto pozemku stěžovatelům, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítavý výrok potvrdil a dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Podle stěžovatelů byla těmito rozhodnutími porušena jejich základní práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny a právo na legitimní očekávání zaručené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Ústavní stížnost odůvodnili stěžovatelé následovně: ve společném jmění mají pozemek, na němž se nachází zemědělská stavba vedlejšího účastníka, kterou pořídil oborový podnik SEMPRA Kadaň v roce 1983, přičemž vedlejší účastník tvrdil, že tento podnik užíval půdu a jiný zemědělský majetek na základě zákona č. 123/1975 Sb. Stěžovatelé zpochybňují právo stavebníka stavět na předmětném pozemku, namítají, že toto právo nikdy nevzniklo, a pokud by vzniklo, nebylo evidováno v evidenci nemovitostí (také připomínají, že odvolací soud uvedl, že nebyl předložen přímý důkaz prokazující právo podniku SEMPRA Kadaň k pozemku stěžovatelů, na základě kterého by byl oprávněn k výstavbě na něm). Stavbu považují za neoprávněnou a měla by být vypořádána podle §135c obč. zákoníku. Přitom soud I. stupně i odvolací soud měly za prokázané, že stavba skleníku nebyla stavbou neoprávněnou, přestože v průběhu celého řízení žalovaná strana nepředložila žádné stavební povolení, ani kolaudační rozhodnutí, dokonce sama uznala, že žádné takové rozhodnutí vydáno nikdy nebylo.
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou domáhali proti vedlejšímu účastníkovi odstranění stavby skleníku a pařeniště, nacházející se na pozemku v jejich vlastnictví, a předání tohoto pozemku. Žalobu odůvodnili tím, že stavba byla vybudována na pozemku, aniž by měl tehdejší stavebník od vlastníka daného pozemku souhlas, oni s umístěním stavby na svém pozemku nesouhlasí, vedlejší účastník, ani jeho právní předchůdce za užívání pozemku neposkytují žádné plnění. Vedlejší účastník žalobu považoval za nedůvodnou, poukazoval na fakt, že jeho právní předchůdce měl k danému pozemku právo užívání podle zákona č. 123/1975 Sb. Po provedeném dokazování zaměřeném na objasňování podmínek pro zřízení stavby, konkrétně na právo stavebníka umístit stavbu na cizím pozemku, jakož i na stavebněprávní aspekty, dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že nejde o tzv. neoprávněnou stavbu (ve smyslu občanskoprávních předpisů), protože stavebník byl nositelem práva užívání podle zákona č. 123/1975 Sb. Z tohoto důvodu okresní soud žalobu zamítl a zdůraznil, že vzniklou kolizi dvou rovnocenných vlastnických práv nelze řešit žalobou na odstranění stavby z pozemku podle §135c obč. zákoníku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání, ve kterém nadále zpochybňovali existenci práva stavebníka stavět na cizím pozemku, namítali, že právo užívání nebylo zapsáno v tehdejší evidenci nemovitostí, poukazovali, že stavba nebyla zapsána na listu vlastnictví, a setrvali na stanovisku, že jde od počátku o stavbu neoprávněnou. Krajský soud po doplnění dokazování formuloval příslušné skutkové závěry o pozemku a stavbě a ztotožnil se s právním posouzením, které provedl okresní soud, tj. že stavebníkovi svědčilo k pozemku právo užívání půdy podle zákona č. 123/1975 Sb., že se sice nedochovaly doklady nepochybně prokazující, zda právo užívání vzniklo přímo ze zákona či na základě rozhodnutí okresního národního výboru, že však na stavebníka bylo toto právo převedeno písemnou smlouvou schválenou příslušnými orgány, že ke vzniku tohoto práva nebyl podmínkou jeho zápis do evidence nemovitostí. Na těchto základech krajský soud zamítavý výrok okresního soudu (po upřesnění identifikačních údajů pozemku) potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, a zdůraznil, že stěžovatelé nevymezili takovou otázku, která by mohla založit přípustnost tzv. nenárokového dovolání. Nad rámec tohoto hodnocení Nejvyšší soud poukázal (s odkazem na vlastní judikaturu i na závěry Ústavního soudu) na povahu a význam zápisů vlastnických a jiných práv k nemovitostem do dřívější evidence nemovitostí, proto zdůraznil, že ke vzniku práva užívání půdy podle zákona č. 123/1975 Sb. nebylo zapotřebí zápisu tohoto práva do evidence nemovitostí a připomenul, že právo vzniklé podle tohoto zákona obsahovalo i právo zřídit na pozemku stavbu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu, ani postupem těchto soudů v řízení před jejich vydáním nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů. Je však zřejmé, že pro úspěch jejich žaloby na odstranění cizí stavby z jejich pozemku (a tím i ochrany jejich vlastnictví) musí existovat procesněprávní i hmotněprávní podmínky. V dané věci je zcela zřejmé, že stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů o posouzení existence, příp. neexistence práva stavebníka stavět na jejich pozemku, resp. na pozemku, který byl v době výstavby ve vlastnictví jejich právního předchůdce. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy rozhodly o zamítnutí žaloby na odstranění stavby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z tohoto hlediska považuje Ústavní soud za nekorektní tvrzení stěžovatelů o tom, že nebyl předložen přímý důkaz prokazující právo podniku SEMPRA Kadaň, na základě kterého by byl oprávněn k výstavbě na cizím pozemku. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se sice nedochovaly doklady nepochybně prokazující, zda právo užívání vzniklo přímo ze zákona či na základě rozhodnutí okresního národního výboru, jde však o původního nositele tohoto práva, tj. JZD Kokořín, že však zpráva katastrálního úřadu nasvědčuje závěru, že toto právo vzniklo přímo ze zákona a že toto právo bylo na stavebníka převedeno písemnou smlouvou schválenou příslušným městským národním výborem, Okresním národním výborem v Mělníku a Okresní zemědělskou správou v Mělníku. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelů garantovaného v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť jejich vlastnické právo k pozemku je sice omezeno, jde však o kolizi s jiným rovnocenným vlastnickým právem (viz odůvodnění rozsudku okresního soudu) a z konstantní judikatury plynou i návody na řešení důsledků tohoto střetu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu