ECLI:CZ:US:2013:1.US.2994.12.1
sp. zn. I. ÚS 2994/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Svatopluka Šimka, zastoupeného Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem Oldřichova 1, Třebíč, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 237 C 74/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 6. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem zavázal soud prvního stupně stěžovatele zaplatit žalobci částku 1 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 9. 11. 2010 do zaplacení a k zaplacení soudního poplatku ve výši 600 Kč. V rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení z částky 1 600 Kč ve výši 8 % ročně za dobu od 15. 4. 2010 do 30. 6. 2010 a ve výši 7, 75 % ročně za dobu od 1. 7. 2010 do 8. 11. 2010, soud žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce, Statutární město Brno, se shora uvedené částky domáhal z titulu nákladů na odtah vozidla, k němuž došlo dne 22. 6. 2008. Stěžovatel se žalobě bránil s tvrzením, že v době odtahu dle registru vozidel sice byl provozovatelem předmětného vozidla, fakticky se však nacházel v zahraničí a vozidlo v té době bylo k dispozici ostatním členům rodiny. Dokazováním bylo zjištěno, že na inkriminovaném místě vozidlo zaparkoval otec stěžovatele. Soud tedy uzavřel, že provozovatelem vozidla byl v době odtahu stěžovatel a že odstranění překážky provozu bylo v souladu se zákonem provedeno na náklady provozovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, shodně jako před soudem, že ve věci nebyl pasivně legitimován, neboť v době odtahu vozidla byl provozovatelem jeho otec, a to na základě ústně uzavřené smlouvy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než jej posoudí věcně (meritorně). V této fázi řízení, která nemá kontradiktorní povahu, lze zpravidla rozhodnout bez dalšího již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti, případně ve spise obecného soudu.
Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (zde 10 000 Kč, viz §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odepření spravedlnosti [usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), sp. zn. III. ÚS 404/04, IV. ÚS 336/02, III. ÚS 298/02, III. ÚS 2097/08 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz)].
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a v posuzované věci má potenciální zásah do hmotného základního práva tak nízkou intenzitu, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. Nad právem na přístup k soudu zde převažuje zájem na poskytnutí ochrany těm právům, při jejichž eventuálním porušení hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení. Na tom nic nemění obecná interpretace, podle níž nelze částku 10 000 Kč považovat za absolutní mezní hranici pro závěr o zásahu do základních práv a svobod (je třeba postupovat individuálně, podle okolností případu).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu