ECLI:CZ:US:2013:1.US.3018.13.1
sp. zn. I. ÚS 3018/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., Věznice Nové Sedlo, P.O. BOX 64, 438 01 Žatec, zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Jungmannova 742/22, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 2 KZN 611/2011 - 70 ze dne 26. 7. 2013 a usnesení Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, Odbor obecné kriminality, č. j. KRPU - 4500 - 77/TČ-0400070-CH ze dne 27. 5. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 9. 2013, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy dle čl. 6 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání přípravy k trestnému činu vraždy, jehož obětí se měl stát stěžovatel. Skutkový základ věci spočívá v tom, že bývalý společník stěžovatele s největší pravděpodobností v nezjištěnou dobu v létě roku 2003 nebo 2004 požádal jinou osobu o "vypnutí" stěžovatele či o tip na někoho, kdy by to provedl, a byl onou osobou hned odmítnut.
2. Napadenými rozhodnutími orgány činné v trestním řízení popsaly provedené šetření, jímž zjistily, že skutečně mezi stěžovatelem a jeho bývalým společníkem dřív padala různá obvinění ze vzájemných finančních dluhů, dále proti stěžovateli i jeho společníkovi bylo vedeno trestní stíhání ohledně násilné smrti dalšího jejich společníka. Není tedy vyloučeno, že by skutečně mohl společník stěžovatele mít motiv stěžovateli ublížit. Orgán Policie ČR, který věc odložil, i Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, které zamítlo stížnost stěžovatele proti odložení věci jako nedůvodnou, se podnětem stěžovatele náležitě zabývaly, vyslechly svědky a vysvětlily stěžovateli, proč nebylo přistoupeno k zahájení trestního stíhání. Krajské státní zastupitelství ve svém napadeném rozhodnutí odkázalo na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 491/04 ze dne 6. 1. 2005, podle nějž pokud zákon stanoví meze, od kdy je možné určité jednání kvalifikovat jako přípravu trestného činu, nelze je překračovat. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat trestný čin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu. Krajské státní zastupitelství dospělo k závěru, že nejde o podezření z trestného činu, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty prověřovaného trestného činu ve stádiu přípravy, a to objektivní stránka spočívající v úmyslném jednání směřujícím usmrtit jiného, ani materiální stránka jednání, tedy společenská nebezpečnost.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že nebyl řádně vyslechnut, neboť byl sice v průběhu prověřování opakovaně navštíven policejním orgánem ve výkonu trestu odnětí svobody, ale přestože byl zastoupen advokátem, nebyl o tomto úkonu jeho advokát vyrozuměn. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že mu byla v řízení opakovaně znemožněna právní pomoc, neboť jeho advokát nebyl o některých úkonech informován, a proto jim nemohl být přítomen, čímž došlo k porušení článku 37 odst. 2 Listiny. Dále pak stěžovatel byl dle svého názoru dotčen i ve svém právu na život, neboť nelze jen tak přímé objednání možné vraždy bagatelizovat. Stěžovatel se cítí být dotčen i ve svém právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se domnívá, že příslušný policejní orgán porušoval jeho "právo na nestrannost" a "právo chránit společnost před možnými pachateli trestných činů".
4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud je totiž dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu však nezbývá než konstatovat, že k porušení základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo. Policejní orgán i krajské státní zastupitelství postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko stěžovateli řádně objasnily. Právo stěžovatele na život, na právní pomoc ani na spravedlivý proces nebylo nikterak zasaženo.
6. V posuzované věci nedošlo ve vztahu ke stěžovatelovu právu na život k natolik intenzivnímu zásahu, aby byly naplněny požadavky Ústavního soudu na konstatování, že došlo k přípravě zásahu do práva na život stěžovatele. Příprava k trestnému činu byla v rozhodné době (tedy v roce 2003 a 2004, kdy měl být skutek spáchán) zákonem definována tak, že pro společnost nebezpečné jednání, které záleží v organizování zvlášť závažného trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Může se tedy jednat i o jakékoliv jiné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Příprava přitom v souladu se zásadou cogitationis poenam nemo partitur nemůže spočívat pouze v myšlence nebo projevu úmyslu spáchat trestný čin. Proto je nutné, aby vedle myšlenky či projevu úmyslu spáchat trestný čin bylo bez pochybností prokázáno i další konkrétní jednání, kterým jsou vytvářeny podmínky pro spáchání konkrétního trestného činu. Bez tohoto právně významného jednání se nemůže jednat o přípravu trestného činu ve smyslu zákona. Jde přitom i o to, že bez náležité specifikace povahy jednání, v němž je spatřována příprava, nelze s určitostí zjistit, k jakému trestnému činu má směřovat. Nebyla porušena ani procesní práva stěžovatele, neboť příslušné orgány pečlivě věc prošetřily a účast právního zástupce při podání svědectví stěžovatele nebyla nutná ani potřebná, neboť stěžovatel byl oznamovatel, podstatu jeho oznámení jeho advokát řádně naformuloval a policejní orgán jen zjišťoval od stěžovatele potřebné skutkové údaje. Jak sám stěžovatel připustil, činil tak policejní orgán opakovaně a se snahou zjistit potřebné skutkové údaje.
7. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh stěžovatele na zrušení části zákona pak sdílí právní osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Ivana Jan, v. r.
předsedkyně senátu