ECLI:CZ:US:2013:1.US.3040.13.1
sp. zn. I. ÚS 3040/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kalába, zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem Bratislavská 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2786/2012-275 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2012 č. j. 1 Co 167/2010-230, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci a polemizuje i se závěry jim předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 24. 11. 2011 č. j. 21 Cdo 1433/2011-186). Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho základní, ústavně zaručená práva, konkrétně právo na výkon státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, právo na ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích, právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků řízení, tedy porušily čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se svou tehdejší manželkou v souvislosti s rozvodem manželství daroval dcerám (z nichž jedna byla tehdy nezletilá) svůj spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 k bytové jednotce č. X/3, nacházející se v domě čp. X, postaveném na pozemku parc. č. Y, se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideálních 10027/43437 ke společným částem domu čp. X na pozemku parc. č. Y, to vše v katastrálním území Vyškov, část obce Vyškov-Předměstí, v obci Vyškov. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, rozhodnutím ze dne 3. 12. 2009 zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 6. 10. 2009, protože předmět převodu údajně nebyl v darovací smlouvě ze dne 15. 1. 2004 označen dostatečně přesně, a dále proto, že za tehdy nezletilou dceru uzavřela darovací smlouvu jako zákonná zástupkyně její matka, aniž k tomu měla souhlas opatrovnického soudu. Darovací smlouva ze dne 15. 1. 2004 je proto "absolutně neplatným právním úkonem" a tuto neplatnost nelze zhojit tím, že dcera stěžovatele po dosažení své zletilosti "ke smlouvě přistoupila", neboť platné právo "neumožňuje zpětnou konvalidaci (zhojení) vad právních úkonů absolutně neplatných". Stěžovatelovy dcery se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 15. 1. 2010 domáhaly, aby jejich návrhu na vklad vlastnického práva bylo vyhověno. Žalobu odůvodnily zejména tím, že darovací smlouvu ze dne 15. 1. 2004 sice za tehdy nezletilou dceru uzavřela její matka, aniž by smlouva byla schválena "opatrovnickým soudem", avšak po dosažení zletilosti (po 28. 7. 2005) se "souhlas soudu se smlouvou stal nemožným" a žalobkyně s darováním vyslovila souhlas a na listinu dne 1. 6. 2009 připojila svůj podpis. Ze skutečnosti, že ještě v době nezletilosti žalobkyně nebyl "k darovací smlouvě udělen souhlas soudu s právním úkonem", nelze dovozovat neplatnost smlouvy. Vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyň nebrání ani to, že stěžovatel od darovací smlouvy odstoupil, neboť k tomu neměl důvod. Převáděná bytová jednotka je podle žalobkyň označena dostatečně určitě tak, že "je nezaměnitelná s jinou", a to označením "byt č. 3", uvedením budovy, v níž se nachází, a pozemku, na němž tato budova stojí, včetně podrobnější specifikace (uvedením podlaží, velikosti jednotky a výměr jednotlivých místností). Překážky shledané katastrálním úřadem, které by měly bránit povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, proto nejsou dány. Žalobkyně u Krajského soudu v Brně, ani následně u Vrchního soudu v Olomouci neuspěly.
3. Nejvyšší soud se však ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2011 č. j. 21 Cdo 1433/2011-186 ztotožnil s argumentací stěžovatelových dcer (žalobkyň) a dospěl k závěru, že měl být vklad spoluvlastnického podílu předmětné nemovitosti povolen. Soudy v předcházejícím řízení totiž podle Nejvyššího soudu nepřihlédly k tomu, že darovací smlouva ze dne 15. 1. 2004 byla sice uzavřena v době, kdy předmětná bytová jednotka byla ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky, její účinnost ovšem byla vázána na splnění sjednané odkládací podmínky spočívající v tom, že se dárce stane podílovým spoluvlastníkem bytové jednotky v převáděném rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2; jakož ani ke zjištění, že ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (ke dni 6. 10. 2009) stěžovatel již byl takovým podílovým spoluvlastníkem převáděné bytové jednotky (i když nikoliv podle dohody o vypořádání vzájemných majetkových práv a povinností pro dobu po rozvodu manželství ze dne 13. 1. 2004, ale na základě zákonné domněnky uvedené v ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku). Darovací smlouva může mít podle ustanovení §628 odst. 1 občanského zákoníku také formu tzv. smlouvy konsensuální, podle níž dárce pouze slibuje poskytnout nějaký majetkový prospěch obdarovanému, který tento slib přijímá; k předání a převzetí předmětu darování dochází později. Z takové smlouvy (tzv. darovacího slibu) vzniká závazek dárce odevzdat ve stanovenou dobu věc obdarovanému a převést na něj vlastnictví. V posuzovaném případě byl stěžovatel k okamžiku splnění odkládací podmínky sjednané v darovací smlouvě ze dne 15. 1. 2004 spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky v rozsahu spoluvlastnického podílu ideální 1/2, kteréžto spoluvlastnictví mu vzniklo na základě zákonné domněnky vypořádání společného jmění podle ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku. Stěžovatel tedy neuzavíral darovací smlouvu ze dne 15. 1. 2004 se žalobkyněmi ohledně nevypořádaného předmětu svého společného jmění manželů, ale ohledně svého budoucího spoluvlastnického podílu, přičemž účinnost darovací smlouvy k němu byla vázána na splnění odkládací podmínky. Dcera stěžovatele byla sice v době uzavření darovací smlouvy nezletilá, a neměla proto plnou způsobilost k právním úkonům; darovací smlouvu za ni uzavřela její matka jako zákonná zástupkyně, která byla nositelkou rodičovské zodpovědnosti k ní. Uzavření darovací smlouvy nezletilým ohledně nemovitosti (bytové jednotky), byť v postavení obdarovaného, představuje významnou majetkoprávní dispozici, jež má do jeho majetkové sféry podstatný dopad. S vlastnictvím takového předmětu daru je totiž pravidelně spojena celá řada právních vztahů, ať už povahy soukromoprávní (např. spojených s jeho údržbou a opravou, užíváním), nebo povahy veřejnoprávní (např. daně a poplatky spojené s vlastnictvím a užíváním). Uzavření darovací smlouvy se proto týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžné hospodaření s jeho majetkem. Podle ustanovení §28 občanského zákoníku a §179 občanského soudního řádu platí, že jedná-li zákonný zástupce v podstatné záležitosti týkající se nakládání s majetkem nezletilého, vyžaduje se "k platnosti" právního úkonu souhlas soudu péče o nezletilé; ten jej schválí tehdy, jestliže je to v zájmu nezletilého. Takové schválení bylo podmínkou perfekce tohoto právního úkonu; jeho nedostatek proto neměl za následek, že by šlo o právní úkon neplatný (byť ustanovení §179 o. s. ř. užívá pojem "k platnosti" úkonu), ale to, že šlo o úkon právně neperfektní. Nedostatek takového souhlasu představuje současně obecně nesplnění podmínky pro povolení vkladu obsažené v ustanovení §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. Smyslem schvalování právního úkonu za nezletilého jako podmínky jeho perfekce podle ustanovení §28 občanského zákoníku a §179 o. s. ř. je chránit zájmy nezletilého, který - s ohledem na svou omezenou způsobilost k právním úkonům - není sám schopen projevit právně relevantním způsobem svou vůli. Pro takovou ochranu ovšem není důvodu v případě, že fyzická osoba již takové schopnosti nabyla a může sama plnohodnotně právně jednat. Dcera stěžovatele po nabytí plné způsobilosti k právním úkonům (zletilostí dnem 28. 7. 2005) vyslovila dne 1. 6. 2009 s darovací smlouvou souhlas, a to - s ohledem na to, že předmětem daru byla bytová jednotka - kvalifikovaným způsobem, a tím se darovací smlouva ze dne 15. 1. 2004 stala perfektní a tuto vlastnost měla také ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva.
4. Uvedeným závěrem Nejvyššího soudu se pak ve svém rozsudku č. j. 1 Co 167/2010-230 ze dne 18. 4. 2012 řídil Vrchní soud v Olomouci, jehož rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ke shora specifikované nemovitosti potvrdil i Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2786/2012-275.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry obecných soudů polemizuje s tím, že soudy neuznaly jím tvrzené důvody neplatnosti jím uzavřené darovací smlouvy. Obecné soudy tedy zasáhly do jeho vlastnického práva i dalších základních práv tím, že respektovaly jím uzavřenou smlouvu a uložily katastrálnímu úřadu povinnost provést na jejím základě vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a že neakceptovaly tvrzení stěžovatele, že jím uzavřená smlouva je neplatná. Dále pak stěžovatel poukazuje na to, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s kogentním ustanovením §47 občanského zákoníku.
6. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně chráněné práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se po rozvodu manželství zavázal k řešení majetkových vztahů mezi manželi určitým způsobem - tak, že bude majetek darován dětem; posléze po několika letech hledá důvody a argumenty, proč by mělo být dohodnuté řešení shledáno právně neplatným. Nejvyšší soud ve svém citovaném rozhodnutí z roku 2011 velmi přesvědčivě a správně odpověděl na všechny argumenty stěžovatele a celkově vycházel ze základní doktríny civilního práva spočívající v respektu k uzavřeným smluvním ujednáním mezi stranami (zásada pacta sunt servanda). Nejvyšší soud tedy neshledal důvody, proč by neměla být řádně uzavřená darovací smlouva, která odpovídá vyjádřené vůli všech smluvních stran, vložena do katastru nemovitostí. Naopak Nejvyšší soud velmi přesvědčivě vypořádal jednotlivé námitky stěžovatele na úrovni podústavního práva, čímž ve svém důsledku umožnil naplnění původně vyjádřené smluvní vůle rozvádějících se manželů převést majetek, původně pocházející ze společného jmění manželů, na dcery.
10. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací kongentním ustanovením §47 občanského zákoníku, podle kterého jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. Nebyl-li podán do tří let od uzavření smlouvy návrh na rozhodnutí katastrálního úřadu o návrhu na vklad příslušné darovací smlouvy, pak podle stěžovatele platí, že účastníci od smlouvy odstoupili. Tento názor stěžovatele však již byl opakovaně vyvrácen judikaturou Ústavního soudu. Za současného právního stavu nelze najít ani jeden případ, na který by se §47 občanského zákoníku vztahoval. Zachování jeho existence po roce 1991 je tedy pro adresáty právní normy značně matoucí, ustanovení je však ve skutečnosti obsoletní a nic neupravuje. O tom, že jeho zachovávání v občanském zákoníku po dobu téměř dvou desítek let, po kterou se nevztahuje na žádný případ, mate a působí potíže, svědčí i poměrně rozsáhlá rozhodovací praxe judikující právě to, že na tu či onu situaci §47 občanského zákoníku nedopadá. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197) pak citované ustanovení konkrétně nedopadá na smlouvy o převodech nemovitostí, takže návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí lze na jejich základě podat v časově neomezené lhůtě. V citovaném nálezu Ústavní soud taktéž zdůraznil již výše citovanou zásadu "pacta sunt servanda" - ani uplynutí času totiž nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle.
11. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že v posuzované věci Nejvyšší soud rozhodl správně a s respektem k tomu, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, i ke všem ústavním principům.
12. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu