ECLI:CZ:US:2013:1.US.3044.12.1
sp. zn. I. ÚS 3044/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Humlíčka, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Špitálka 23b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 49/2008-196 ze dne 14. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, osobně podanou dne 9. 8. 2012 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 24. 9. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu Krajský soud v Brně neumožnil účast v nařízeném jednání tím, že ho včas neinformoval o tom, jak rozhodl o jeho žádosti o odročení, a tudíž v něm nemohl aktivně hájit své zájmy, předkládat a navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Dne 29. 5. 2012 stěžovatel požádal o odročení jednání, které bylo nařízeno na 14. 6. 2012 v 10:00 hodin, z důvodu, že ve věci podal dne 21. 12. 2011 ústavní stížnost. Sdělením ze dne 11. 6. 2012, které bylo stěžovateli doručeno v odpoledních hodinách dne 14. 6. 2012, tedy až po termínu nařízeného jednání, byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že se jeho žádosti o odročení nevyhovuje. Stěžovatel se z tohoto důvodu k jednání nedostavil, přičemž věc byla v jeho nepřítomnosti projednána a následně rozhodnuta napadeným rozsudkem, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na ochranu osobnosti a uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 25.900 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a zároveň ústavní stížnost v nyní projednávané věci.
3. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek přípustnosti na takový návrh kladených, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
4. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jestliže tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Stěžovatel správně využil možnosti ochrany svých práv tím, že podal proti předmětnému rozsudku odvolání. Podal-li však současně s odvoláním ústavní stížnost, bylo z tohoto pohledu její uplatnění předčasné. Pokud před obecnými soudy probíhá řízení, v jehož rámci se stěžovatel může domoci svých práv, není důvod pro to, aby Ústavní soud v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, do doby než toto řízení bude ukončeno, ve věci rozhodoval, a není důvod, aby se svým rozhodnutím vyčkával až do vydání rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku [srov. např. usnesení sp. zn. II. 2098/10 ze dne 16. 11. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 367/13 ze dne 23. 4. 2013].
6. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
7. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť po vyčerpání všech řádných opravných prostředků, a za současné právní úpravy §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., i mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, může v této věci podat ústavní stížnost novou.
8. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka