ECLI:CZ:US:2013:1.US.3091.13.1
sp. zn. I. ÚS 3091/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Bustec Production, s. r. o., se sídlem Brněnská 1748/21b, Blansko, IČ: 63485354, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 23 Cdo 3180/2012-148, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2012, č. j. 4 Cmo 219/2012-101, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č. j. 55 ECm 28/2011-65, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 23 Cdo 3180/2012-148, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 12. 6. 2012, č. j. 4 Cmo 219/2012-101, pro nepřípustnost. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 2. 2012, č. j. 55 ECm 28/2011-65, o zamítnutí stěžovatelova návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a o nepřiznání odkladného účinku tohoto návrhu.
Podstata ústavní stížnosti se soustředí na argumenty proti správnosti závěrů dovozených soudem prvního stupně a soudem odvolacím. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel žádné konkrétní výtky neuvádí.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Napadá-li stěžovatel výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, pak Ústavní soud konstatuje, že právě v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění zcela vyčerpávajícím způsobem rozvedl, na základě kterých ustanovení občanského soudního řádu dospěl k tomuto závěru. Konkrétně uvedl, že v řízení o dovolání bylo, s ohledem na čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nepřípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a přiznání odkladného účinku tomuto návrhu dle Nejvyššího soudu správně vycházela z ustanovení §237 až §239 občanského soudního řádu. Podle §237 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) nemohla být přípustnost založena proto, že toto ustanovení připouští dovolání jen proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. Ustanovení §238, §238a a §239 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) pak připouští dovolání pouze proti usnesením, která výslovně zmiňují. V tomto výčtu se však usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a přiznání odkladnému účinku tohoto návrhu, nenachází. Ústavní soud tedy v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné nedostatky, a to ani takové, které by svědčily o přepjatém formalismu při rozhodování.
Co se týče návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně, je v této části opožděný. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tímto posledním prostředkem v souzené věci bylo odvolání. V souzené věci je však nutno přihlédnout i k tomu, že rozhodnutí o posledním procesním opravném prostředku bylo stěžovateli doručeno dne 11. 7. 2012, což vyplývá z kopie usnesení odvolacího soudu, která byla přílohou ústavní stížnosti. Je tedy nutno aplikovat čl. IV bod 2 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se ke dni 1. 1. 2013 mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle nějž platí, že začala-li lhůta pro podání ústavní stížnosti plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, určí se její konec podle zákona o Ústavním soudu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V souzené věci bude proto užito pravidlo, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula ke dni 10. 9. 2012.
Ústavní soud proto dle §43 odst. 1 písm. b) a dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost zčásti odmítl jako opožděnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu