ECLI:CZ:US:2013:1.US.3104.11.1
sp. zn. I. ÚS 3104/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věry Neradové, advokátky, zastoupené JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem Lucemburská 25/1578 , Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 20 Co 335/2011, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 23 C 141/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 23C 141/2007-173, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na prvním žalovaném zaplacení 3.806.626,30 Kč s přísl. a na obou žalovaných zaplacení 9.193.337,70 Kč s přísl. Současně rozhodl, že se právní zástupkyni žalobce - tj. stěžovatelce v nynějším řízení o ústavní stížnosti - přiznávají náklady ustanoveného advokáta, které jí budou přiznány samostatným usnesením.
Napadeným usnesením přiznal soud prvního stupně ustanovené zástupkyni žalobce - tedy stěžovatelce - odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 5.100 Kč a náhradu cestovních výdajů ve výši 2.611 Kč, tj. celkem 7.711 Kč.
Obvodní soud napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce odměnu za všechny požadované právní úkony; tedy spočívající v náhledu do spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, v sepisu žádosti o umožnění náhledu do konkursního spisu Okresního soudu v Kladně a do exekučního spisu téhož soudu, v sepisu žádosti o umožnění náhledu do spisu Nejvyššího soudu v Brně a dále za náhled do tohoto spisu, v sepisu žádosti o nařízení jednání ve věci a v náhledu do spisu Krajského soudu v Praze u Okresního soudu v Kladně, neboť tyto úkony podle obvodního soudu nelze považovat ve smyslu §11 vyhlášky za úkony právní služby. Svůj závěr odůvodnil obvodní soud v podstatě následovně. Za úkony neuvedené v §11 odst. 1 a 2 vyhlášky náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. V §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky je jako úkon právní služby označeno prostudování spisu v přípravném řízení, a to za každé dvě započaté hodiny. To lze analogicky vztáhnout i na úkony nahlížení do spisů v rámci civilního řízení ustanovení §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky. Obvodní soud však za tyto úkony stěžovatelce nic nepřiznal, neboť táž při nahlížení do spisu nenaplnila podmínku délky nahlížení; nikterak ji nedoložila ani u úkonů nahlížení do spisu Okresního soudu v Kladně a u Nejvyššího soudu, přičemž nahlížení do spisu u obvodního soudu trvalo od 13.15 do 15.50. Pokud se jednalo o účtovanou odměnu za sepisy žádostí, pak ani ty nepovažoval obvodní soud za úkony ve věci samé podle §11 odst. 1, 3 vyhlášky, neboť neměl za to, že by tyto úkony "jakkoliv bylo možno jejich povahou blížit k úkonu uvedenému v §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky, tj. k písemnému podání soudu týkající se věci samé". Samotné sepsání žádosti o nahlížení do spisu či o nařízení jednání není podáním ve věci samé a zákon nezamýšlel přiznávat odměny za jakákoliv písemná podání, neboť takový systém by vedl k zneužívání práva.
Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že se napadené usnesení obvodního soudu mění tak, že výše odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelky se určuje částkou 167.607 Kč, takže odvolání stěžovatelky shledal částečně opodstatněným. Dále však uvedl následující: "Další ustanovenou advokátkou vyúčtované úkony za žádosti o náhled do spisu Obvodního soudu pro Prahu l dne 25.8.2010, do exekučního spisu Krajského soudu v Praze sp.zn. 38K 3 9/99 u OS Kladno, do spisu Nejvyššího soudu v Brně sp.zn. 20Co 212/2009 a za uskutečnění náhledů do těchto spisů u uvedených soudů nejsou samostatnými úkony právní služby ve smyslu §11 vyhl. č. 177/96 Sb., ale úkony provedenými v rámci úkonu právní služby dle §11 odst. 1 písm. b), tj. první porady s klientem včetně přípravy a zastoupení. Rovněž sepis žádosti za nařízení jednání není ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/96 Sb. úkonem právní služby a odměna za tento úkon nenáleží.".
II.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručená práva (především na spravedlivý proces a na legitimní očekávání).
V konkrétnostech stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí nebyla za všechny jí vyúčtované úkony právní služby přiznána odměna, neboť všechny tyto úkony musela učinit k řádnému zastoupení žalobce. Náhledy do spisů, jimiž se stěžovatelka seznámila se stavem věci obsaženým v žalobě (Obvodní soud pro Prahu 1) a listinnými důkazy a tvrzeními obsaženými ve spisech souvisejících (Okresní soud v Kladně, Nejvyšší soud v Brně) pak dle stěžovatelky měly být považovány za další tři úkony právní služby. S ohledem na skutečnost, že vykonala předmětné náhledy do spisů účelně, považuje současný restriktivní výklad úkonů právní služby obecnými soudy za zakázanou libovůli. S totožnou argumentací pak stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve vztahu k nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v sepisu žádosti o nařízení jednání; ten učinila v zájmu klienta, neboť - jak vyplývá z celého spisu - v řízení od počátku docházelo k značným průtahům.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s výkladem ustanovení §11 vyhlášky (advokátního tarifu), resp. oponentura názoru, že není důvod aplikovat §11 odst. 3) vyhlášky. Tu obecné soudy dospěly k názoru, že stěžovatelčiny úkony nahlížení do spisu a žádosti o nahlížení do spisu a o nařízení jednání nelze podřadit pod §11 vyhlášky, a proto za něj stěžovatelce odměna nepřísluší. Podle stěžovatelky jí však odměna za tyto úkony náleží.
Stěžovatelka tedy především nesouhlasí s aplikací práva podústavního. Jí kritizovaný výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však zjevně nevybočuje z rámce principu, že ne všechny úkony právní služby (§16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna pod §11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip - v souvislosti s podobnými námitkami jako vznesla nyní stěžovatelka - již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala; to kupř. v nálezu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1099/09, v usnesení ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06, v usnesení ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 791/07, v usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1855/07.
V citované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a zásadní průmět do sféry základních práv či svobod nemá.
Proto Ústavní soud v citované judikatuře uváděl, že i kdyby tedy mohly být námitky tehdejších stěžovatelů vůči nepřiznání odměny za kritické úkony právní služby (např. studium spisu) hodnocené jako relevantní, spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a proto postrádají ústavněprávního významu.
Není důvodu neaplikovat tyto úvahy rozhodovací praxe Ústavního soudu i na nyní posuzovanou věc. Závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu. Je tedy třeba dovozovat, že výše uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v dané věci splněny nejsou. O ústavněprávně relevantní libovůli při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy zde nejde. Stěžovatelka toliko v rovině výkladu podústavního práva, nadto práva podzákonného, oponuje jen sporem o to, zda namítané úkony právní služby jsou svou povahou a účelem nejbližší (viz §11 odst. 3) nějakému úkonu vyjmenovanému v §11 odst. 1, 2 advokátního tarifu. To však k zásahu Ústavního soudu stačit nemůže.
Jak podobně dovodila výše citovaná judikatura Ústavního soudu, vzhledem k řečenému není akceptovatelný ani názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" stěžovatelky ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; to proto, že jí uplatněný nárok pak nelze kvalifikovat "jako majetkový nárok, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy".
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu