ECLI:CZ:US:2013:1.US.3216.11.1
sp. zn. I. ÚS 3216/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. DAP PRAHA CZ, a. s., se sídlem Bělehradská 1678/13, Praha 4, 2. Dany Dlouhé a 3. Romana Dlouhého, všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 č. j. 32 Cdo 4955/2009-98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009 č. j. 13 Co 151/2009-76 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2008 č. j. 17 C 430/2007-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení všech výše citovaných rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se tito domáhali po žalovaném (nyní vedlejším účastníkovi) zaplacení částky 638 637 Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že podle jejich přesvědčení jsou jak uzavřená smlouva o úvěru s vedlejším účastníkem (FAST HYPO, a. s.), tak dohoda o přímé vykonatelnosti této smlouvy (notářsky potvrzená) neplatné. Nejvyšší soud, na nějž se žalobci - stěžovatelé obrátili s dovoláním, však toto dovolání odmítl se závěrem, že sjednaly-li si strany v rámci úvěrové smlouvy též bližší podmínky, resp. lhůty čerpání úvěru, pak tato část smlouvy byla vyjádřením společné vůle účastníků a neprotiřečí ustanovení §497 obchodního zákoníku (jak opakovaně namítají stěžovatelé). Odstoupil-li žalovaný od smlouvy o úvěru pro neplnění některých z těchto smluvních podmínek žalobci, učinil tak oprávněně a nedošlo k jeho bezdůvodnému obohacení.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se nemohli po právu zavázat k čerpání úvěru, neboť takové ujednání vylučuje ustanovení §263 odst. 1, 2 obchodního zákoníku. V prvně citovaném odstavci tohoto ustanovení není sice §497 uveden ve výčtu těch norem kodexu, od nichž se nelze odchýlit, ale druhý odstavec mj. uvádí, že se strany nemohou odchýlit od "základních ustanovení" o obchodních závazkových vztazích. Přitom §497 je právě takto nadepsán. Stěžovatelé také nemohli podle svých tvrzení reálně splnit podmínky spojené s čerpáním úvěru (poskytnutého ve výši 2 502 000 Kč), neboť lhůty k jejich splnění (úvěr měl být použit k zakoupení, opravě a údržbě rodinného domu a dále k zakoupení pozemku) byly - obě v délce 60 dnů - příliš krátké. Podle dalších tvrzených námitek stěžovatelů došlo ze strany nižších instancí k nerespektování ustanovení občanského zákoníku (§56) o ochraně spotřebitele; též odůvodnění rozsudků, resp. usnesení obecných soudů nejsou podle nich přesvědčivá a srozumitelná.
II.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", resp. "Ústava") a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Právní posouzení věci obecnými soudy se, a to po věcné stránce zcela správně, pohybovalo v rovině podústavního práva.
6. Především, ustanovení §497 obchodního zákoníku o obsahu smlouvy o úvěru je sice uvozeno marginální rubrikou Základní ustanovení, ujednání stran předmětného sporu o určitých podmínkách smlouvy (dílčích plněních) a lhůtách k nim se vážících však obecně vymezenému obsahu smlouvy (poskytnutí a vrácení úvěru na základě konsensu) nijak neprotiřečí. Nejde o ujednání contra legem či snad o text obsah, resp. smysl a účel smlouvy obcházející či z jiného důvodu nepřípustný, ale o takové ujednání, jež v souladu s vůlí smluvních stran - a stěžovatelům (žalobcům) nutno připomenout zásadu vigilantibus iura - přípustně rozšiřuje obsah smlouvy o takové podmínky, jejichž splnění považovali účastníci kontraktu za žádoucí pro řádný průběh smluvního vztahu a s jejichž porušením proto spojili mj. důsledek odstoupení od smlouvy.
7. Z důkazních zjištění (s právními důsledky) obecných soudních instancí je dále vhodné připomenout pro Ústavní soud v této fázi řízení relevantní zjištění první obecné instance, podle něhož žalovaný, tedy poskytovatel úvěru, odstoupil listinou datovanou dnem 9. 6. 2006 od smlouvy o úvěru podle čl. III bodu 3.1 písm. c), d), e), h), tedy pro neuhrazení pojistného plnění v souvislosti s pojištěním domu, pro nezřízení inkasa k provádění srážek ze mzdy včetně výplaty částky 100 Kč v rámci kontroly provedení tohoto úkonu a pro nepředložení kupní smlouvy spolu s návrhem na vklad vlastnického práva opatřeným razítkem podatelny katastrálního úřadu (viz č. l. 53, 55 nalézacího spisu). Lhůta pro splnění těchto podmínek byla sjednána na 30 dnů od uzavření smlouvy; smlouva byla uzavřena 29. 3. 2006 a k odstoupení od smlouvy tedy došlo více než dva měsíce od jejího uzavření, tedy nikoli v čase nereálném pro splnění předmětných podmínek.
8. Nelze též dovodit, že by textem smlouvy či snad návaznými právními úkony byly zasaženy garance ochrany spotřebitele podle §56 občanského zákoníku, ustanovení o zákazu rozporu právního úkonu s dobrými mravy pod sankcí jeho neplatnosti (§39 téhož předpisu) nebo že by byla zhoršena právní pozice stěžovatelů tím, že v dané době mohl splnit sjednané podmínky jen první z nich. K posledně řečenému je záhodno konstatovat, že ze smlouvy byli zavázáni všichni stěžovatelé solidárně - splnit tedy mohl každý ze všech tří subjektů práva.
9. Námitkám stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu výše citovaných článků Listiny či evropské Úmluvy nelze přisvědčit. V řízeních před obecnými soudy bylo postupováno správně, důkazní řízení není zatíženo podstatnými vadami, právní posouzení vyjádřené v odůvodnění všech rozhodnutí o meritu věci je logicky konstruované a přesvědčivé.
10. Stěžovatelé konečně přičítají usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto, zásadní vadu spočívající v odepření spravedlnosti (odepření práva na přístup k nezávislému soudu). Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 19/11 [zrušujícím §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu)] upozornil Nejvyšší soud, aby i při uplatnění diskrece v rámci posouzení přípustnosti dovolání neopomněl respektovat ochranu základních práv jednotlivce (viz bod 64 nálezu). Nelze však dovodit, že by dovolací soud v tomto ohledu jakkoli pochybil. K odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) může dojít zejména tehdy, když soud zbaví jednotlivce zcela procesní ochrany, popřípadě mu tuto ochranu svým postupem contra legem, resp. svévolně ztíží natolik, že nemůže být ve věci úspěšný. Postup odvolací instance nežádoucí rysy tohoto druhu nevykazuje. O procedurálních aspektech již Ústavní soud pojednal (bod 9). Z hlediska aplikace hmotného práva je třeba stěžovatelům připomenout, že smlouvu se svým partnerem poskytujícím úvěr (zajisté smlouvu spotřebitelskou, v tom jim lze přisvědčit) sjednali z vlastní svobodné vůle a přistoupili-li na náročnější podmínky spojené s lhůtami pro čerpání úvěru, pak museli předpokládat, že bude třeba vyvinout k plnění těchto podmínek určitou součinnost. Ostatně smluvní podmínky nečinily závazkový vztah bezprostředně závislým na spolupůsobení třetí osoby (vyžadovalo se předložení - vykázání existence - návrhu na vklad smlouvy o převodu nemovitostí do katastru kontraktačnímu partnerovi) a žalovaný ve sporu odstoupil platně od smlouvy zčásti pro nesplnění jiných než stěžovateli zpochybňovaných podmínek (bod 7 výše).
11. Ani čl. 36 odst. 1 Listiny ani (jemu ve světle tvrzení stěžovatelů korespondující) čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy tedy nebyl porušen. Postup účastníků přezkoumávaného řízení konvenuje ustanovením čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, vtělujícím do českého právního řádu zásadu svobodného jednání a tedy i autonomie smluvní vůle občanů a subjektů práva obecně, včetně účastníků smluv. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tedy k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo a Ústavní soud jejich ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu