ECLI:CZ:US:2013:1.US.3221.12.1
sp. zn. I. ÚS 3221/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Herrmannové, zastoupené Mgr. Monikou Staňkovou, advokátkou, se sídlem Chelčického 8, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 8 Co 528/2012, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, přičemž své námitky směřovala zejména proti výroku o nákladech řízení. Napadeným rozhodnutím mělo být porušeno právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 15 C 155/2011, bylo o návrhu stěžovatelky na určení neplatnosti jednostranného navýšení nájemného rozhodnuto tak, že I návrh, aby se určilo, že zvýšení regulovaného nájemného pro stěžovatelku ze dne 24. 1. 2011 je neplatné a nadále bude platit každý měsíc 1 100 Kč dle nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 1997, proti žalovaným 3) a 4), se zamítá. Dle výroku II se žalovaným 3) a 4) nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Dle výroku III se určuje, že zvýšení regulovaného nájemného pro stěžovatelku ze dne 24. 1. 2011 je neplatné. Nadále bude platit každý kalendářní měsíc 1 100 Kč dle nájemní smlouvy ze dne 1. 8. 1997. Podle výroku IV jsou žalovaní 1) a 2) povinni společně a nerozdílně uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že (I) rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nedotčeného odstavce I. výroku, o zamítnutí žaloby ve vztahu k třetímu a čtvrtému žalovaným, v části odstavce III. výroku, a to ve větě první, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, potvrdil, v odstavci II. výroku změnil tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 10 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta, ve zbytku byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem (II) bylo rozhodnuto, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalovaným 3) a 4) na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 1 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Podstatou nákladového výroku ve vztahu k žalovanému 3) a 4), resp. změny tohoto výroku oproti rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, že pro odepření práva těchto účastníků na náhradu nákladů řízení nejsou žádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. dány. Pokud jmenovaní žalovaní po zahájení řízení pozbyli pasivní legitimaci pro daný spor (přestali být ve vztahu k žalujícímu nájemci pronajímateli bytu, jehož se týkalo jednostranné zvýšení nájemného), měla žalobkyně (stěžovatelka) vzít proti těmto účastníkům žalobu zpět. Jestliže tak neučinila, zaznamenali třetí a čtvrtý žalovaní ve znění pravomocného odstavce prvého výroku napadeného rozsudku úspěch ve věci a žalobkyně je povinna nahradit jim účelné náklady řízení před soudem prvního stupně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil její základní práva tím, že odmítl aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. v její prospěch, ačkoliv soud nalézací dostatečné důvody pro jeho aplikaci shledal. Považuje za ústavně konformní, pokud nalézací soud při aplikaci hodnotil chování žalovaných 3) a 4) před zahájením řízení. V rovině práva na spravedlivý proces se stěžovatelka dovolává vytvoření prostoru proto, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Tento prostor měl odvolací soud stěžovatelce odepřít, zejména pak nehodnotil majetkové a sociální poměry stěžovatelky.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice postupu obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, obsaženými v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud se jedná o povinnost soudu poskytnout účastníku řízení dostatečný prostor pro vyjádření se k věci, je argumentace stěžovatelky nepřípadná v tom ohledu, že z napadeného rozsudku (str. 3) plyne, že stěžovatelka se k odvolání žalovaných 3) a 4), kteří činili sporným právě nákladový výrok a aplikaci §150 o. s. ř. (viz rekapitulační str. 2 napadeného rozsudku), "vyjádřila při ústním jednání soudu druhého stupně." Odvolací soud dostatečně odůvodnil svůj postup, pokud poukázal na procesní cestu, tedy částečné zpětvzetí žaloby, kterou stěžovatelka měla využít v průběhu řízení, pokud dva z žalovaných ztratili pasivní legitimaci. V uvedeném požadavku, ani s ohledem na předestřené okolnosti, nelze spatřovat extrémní nespravedlnost či tvrdost vůči stěžovatelce.
Jelikož tedy dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky, nezbylo mu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu