ECLI:CZ:US:2013:1.US.3277.10.1
sp. zn. I. ÚS 3277/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelek L. L. Ž. a L. Ž., obou zastoupených JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 14 To 418/2010, a proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 13. 7. 2010, č. j. KRPS-29479-91/TČ-2009-010082, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení shora uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelkám bylo doručeno napadené usnesení Policie ČR, kterým policejní orgán rozhodl, že se zajišťují v usnesení specifikované nemovitosti, neboť dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto nemovitosti byly získány trestným činem a jsou tedy výnosem z trestné činnosti a že zároveň důvodně hrozí nebezpečí jejich dalšího zcizování. Mezi zajišťovanými nemovitostmi byly i nemovitosti, jejichž současným majitelem jsou stěžovatelky.
Policejní orgán tak učinil ve věci podezření ze spáchání zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že padělal kupní smlouvu údajné uzavřenou dne 13. 7. 2007 mezi Z. L., jako prodávajícím a společností Inter fox, s. r. o., jako kupujícím, s předmětem koupě vlastnického podílu k v tomto rozhodnutí specifikovaným nemovitostem v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. Panenské Břežany.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 14 To 418/2010, byla stížnost stěžovatelek a I. a I. J. proti předmětnému usnesení Policie ČR o zajištění nemovitostí zamítnuta.
Stěžovatelky uvedly, že argumentace Krajského soudu v Praze je nesprávná. V obsáhlé ústavní stížnosti poukázaly na nepřiměřenost zásahu do svého vlastnického práva vzhledem k tomu, že poškozený Z. L. byl vlastníkem pouze id. 1/2 předmětných nemovitostí; leč zajištěné byly nemovitosti v celém rozsahu. Podrobně také popsaly jejich další (neúspěšný) postup v dané věci. Stěžovatelky jsou toho názoru, že jednání policejního orgánu a následně soudu je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s ustanovením čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1,4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, str. 243 a násl.) vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Proto Ústavní soud, jak již mnohokrát vyslovil, považuje svou ingerenci do rozhodování orgánů činných v přípravném trestním řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí.
Výše uvedené se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení §79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech, směřujících proti těmto rozhodnutím, vždy zachovával maximální zdrženlivost a zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v řízení o ústavní stížnosti není zásadně možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot (§79a a následující trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, zformuloval Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti (srov. např. I. ÚS 294/12) do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu vychází Ústavní soud ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou; tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Tyto závěry jsou konformní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. usnesení např. věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62) a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud pak jde o způsob zásahu, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky v obecném zájmu snahou ospravedlněné o dosažení záměru příslušného zákona.
Tu je rovněž nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zákon zároveň stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu. I to je pro posouzení ústavněprávní relevance námitek stěžovatelek klíčové, neboť ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce má charakter subsidiární a přichází v úvahu jen tam, kde již zásah do práva stěžovatele jiným, zákonem předvídaným způsobem, nelze zvrátit.
Ústavní soud se vzhledem k výše uvedenému zaměřil na posouzení, zda mají napadená rozhodnutí zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal. V napadených rozhodnutích jsou důvody pro dané zajištění zcela jasně, jednoznačně a přesvědčivě vyjádřeny. Krajský soud v Praze se dostatečně zabýval i námitkou zajištění nemovitostí v celém rozsahu a nikoliv v rozsahu tzv. ideální poloviny - jak by tomu podle názoru stěžovatelek mělo být - a jeho argumentace ve vztahu ke shora konstatovaným principům, kladeným na rozhodování o zajištění nemovitostí a k okolnostem zkoumaného případu plně obstojí.
Se závěry napadených rozhodnutí a s postupem orgánů veřejné moci v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelek, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto orgánů. Skutečnost, že soud v napadeném rozhodnutí vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelky nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu