ECLI:CZ:US:2013:1.US.3291.10.1
sp. zn. I. ÚS 3291/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Markupa, zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem v Chomutově, Školní 5335, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 220/2012-99, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Cmo 252/2009-49, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 C 2/2006-18, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 10 Co 781/2003-26 ve znění opravného usnesení ze dne 28. 8. 2006, č. j. 10 Co 781/2003-40, a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2002, č. j. Nc 4312/2002-10, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2002, č. j. Nc 4312/2002-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými prý bylo porušeno zejména jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 10 Co 781/2003-26, bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2002, č. j. Nc 4312/2002-10, jímž byla ve věci oprávněného TIMOS LIX ANSTALT proti stěžovateli jako povinnému nařízena dle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 1994, č. j. Ro 780/94-7 exekuce na jeho majetek. Stěžovatel podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 C 2/2006-18, zamítnuta. Uvedené rozhodnutí bylo poté usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Cmo 252/2009-49, potvrzeno a následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 220/2012-99, odmítnuto i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
Podstatou případu je, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením své žaloby pro zmatečnost obecnými soudy, které poukázaly zejména na to, že takovou žalobu je možno v dané věci podat pouze z důvodu, uvedeného v §229 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel však uplatnil v projednávané věci zmatečnostní důvod dle §229 odst. 3 o. s. ř., který není způsobilým důvodem ve věci výkonu rozhodnutí.
S uvedeným závěrem všech obecných soudů rozhodujících ve věci včetně Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje. Soudy mu prý restriktivním výkladem ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. odňaly právo domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatel dále podrobně shrnuje vše, čeho se tyto soudy v předchozích řízeních v jeho věci a navazující žalobě o zmatečnost údajně dopustily; např. příslušný exekutor byl sice označen svým sídlem, ale bez uvedení jeho postavení v řízení a ani to, zda je pověřen provedením exekuce. Obecné soudy mu neposkytly dostatek časy na přípravu jeho obrany, přestože si byly vědomy jeho úrazové pracovní neschopnosti; ani s jeho zástupcem řádně nejednaly, písařské chyby v rozhodnutích neopravily a na četnost procesních pochybení v řízení nereagovaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Jeho ústavní stížnost je založena pouze na několika právních názorech odlišných od názoru těchto soudů. Z podrobného odůvodnění napadených usnesení - týkajících se stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost - vyplývá, jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení, že v souladu s ustálenou judikaturou bylo správně dovozeno, že ve věcech výkonu rozhodnutí (ve věcech exekučních) je žaloba pro zmatečnost přípustná jen podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. a ne např. z důvodu údajného odnětí možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.); na tomto závěru nelze shledat nic protiústavního, neboť odpovídá zákonnému vymezení tohoto mimořádného opravného prostředku. Ostatní obsáhlé námitky zjevně nejsou v tomto druhu řízení (žaloba pro zmatečnost) způsobilé obstát, poněvadž se vztahují vesměs k již rozhodnuté věci samé.
Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatel - napadající celý komplex rozhodnutí, vztahujících se exekuci, která se jej týká jako povinné osoby - zřejmě podáním žaloby pro zmatečnost doháněl něco, co bylo zmeškáno již dávno, jestliže vykonatelný platební rozkaz Okresního soudu v Chomutově, na základě kterého byla v jeho věci nařízena exekuce, je už z roku 1994.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování soudu (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá. Lze znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva jednoduchého.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu je nutno odmítnout i stěžovatelem ostatně nijak blíže neodůvodněný návrh na přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu