ECLI:CZ:US:2013:1.US.3316.11.1
sp. zn. I. ÚS 3316/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Dyčkové, zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, čj. 30 Cdo 2651/2010-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, čj. 15 Co 527/2009-52, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 7. 2009, čj. 41 C 398/2008-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem ze dne 13. 7. 2009, čj. 41 C 398/2008-30, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud I. stupně") zamítl žalobu Jany Dyčkové (dále jen "stěžovatelky") na zaplacení částky 405 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která stěžovatelce vznikla v souvislosti s průtahy jiného řízení (blíže specifikovaného v tomto rozsudku). Soud I. stupně v odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka dva dny před uplynutím promlčecí jednoroční lhůty uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované České republiky - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Po uplynutí 1 roku a 7 měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované podala stěžovatelka žalobu z výše uvedeného titulu. V rámci řízení před soudem I. stupně žalovaná uplatnila námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy a v důsledku toho musel soud I. stupně žalobu zamítnout, neboť nárok je promlčen. Soud I. stupně neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, neboť podle soudu I. stupně nelze opomenutí právního zástupce stěžovatelky klást k tíži státu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, jímž se domáhala, aby byl zrušen rozsudek soudu I. stupně a věc byla předložena Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka poukazovala na nesystematičnost zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která neadekvátně rozlišuje mezi nárokem na nemajetkovou újmou a nárokem na náhradu škody. Stěžovatelka poukazovala zejm. na odlišné lhůty a na odlišný postup, kdy je třeba nárok na náhradu škody uplatnit nejdříve u žalované. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem dne 16. 2. 2010, čj. 15 Co 527/2009-52, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v odůvodnění se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, zejm. poukázal na to, že šestiměsíční lhůta k projednání nároku na náhradu škody odpovídá lhůtě, kterou má příslušný orgán k vyřízení žádosti. Pokud příslušný orgán návrhu v příslušné lhůtě věc nevyřídí, může se poškozený obrátit se svým nárokem na soud.
Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo odmítnuto jako nepřípustné z toho důvodu, že již byla položená otázka u dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud přitom neshledal důvod, aby se od své dřívější judikatury odchýlil. V odůvodnění konstatoval, že si poškozený musí hlídat běh promlčecích lhůt, tak aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinné u soudu.
II.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku soudu I. stupně a rozsudku soudu odvolacího, neboť se domnívá, že byl narušen princip právního státu, princip nepromlčitelnosti základních práv a svobod, rovnosti stran a práv a právo na spravedlivý proces tak, jak jsou tato práva garantována v čl. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka svou ústavní stížnost odůvodnila tím, že i přes znalost ustálené judikatury soudů setrvává na svém argumentu, že za situace, kdy je to právě žalovaná, která marné uplynutí promlčecí doby svou nečinností zavinila, by vůči stěžovatelce byl zánik nároku na plnění z důvodu námitky promlčení vznesené žalovanou nepřiměřeně tvrdým postihem. Stěžovatelka poukazuje na to, že k tíži státu lze nepochybně klást i průtahy s vyřizováním stížnosti stěžovatelky a v důsledku toho je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelka poukazuje na nesystematičnost zákona, který nelegitimně odlišuje délku promlčecích lhůt, jak již namítala i před soudy obecnými.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že věcné námitky stěžovatelky byly již namítnuty v řízení před obecnými soudy, přičemž Ústavní soud se s právním posouzením obecných soudů plně ztotožňuje, dále pak poukazuje na vlastní rozsáhlou judikaturu, v níž se již mnohokrát ústavností lhůt obecně zabýval. Ústavní soud jasně řekl, že "žalobní lhůta jako taková nemůže být protiústavní. Je věcí úvahy zákonodárce, zda a jakou lhůtu pro realizaci práva stanoví. Ani délka žalobní lhůty sama o sobě nemůže být zásadně důvodem pro její zrušení. Závěr o její (ne)ústavnosti lze učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností." [nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.)]. "Těmito ‚konkrétními okolnostmi', čili hledisky kontextuálního posouzení ústavnosti lhůty dle dosavadní judikatury Ústavního soudu jsou:
1. nepřiměřenost (disproporcionalita) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva.
2. svévole zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení).
3. ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšího možnost uplatnění práva neotevírá." [nález ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.); všechna zde cit. rozhodnutí ÚS jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]
Ústavní soud dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, který se předmětnou lhůtou obsaženou v ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. taktéž zabýval. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že "zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 z. č. 82/1998 Sb. je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 z. č. 82/1998 Sb. po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení." (...) "Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu." (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011.)
Ústavní soud se plně ztotožňuje s tímto názorem Nejvyššího soudu. V posuzovaném případě Ústavní soud taktéž neshledal, že by došlo k některé z výše uvedených okolností, které by zapříčinily, že předmětná lhůta je protiústavní z kontextuálního hlediska, tedy, že lhůta je nepřiměřeně krátká, že je svévolně stanovena zákonodárcem a že je lhůtou je akceptována nepřípustná nerovnost dvou skupin subjektů. V této otázce k porušení stěžovatelčiných ústavně zakotvených práv nedošlo.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelky, že je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud již dříve uvedl, že "vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V případě, že obecné soudy tyto skutečnosti nedostatečně vyhodnotí, dopustí se porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny." [nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10 (N 198/58 SbNU 749)] V tomto případě Ústavní soud v daném případě protiústavnost námitky promlčení nespatřuje a odkazuje na správné právní posouzení obecných soudů. Nejvyšší soud například ve svém usnesení mj. konstatoval, že "poškozený, si musí sám hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinné u soudu."
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu