ECLI:CZ:US:2013:1.US.332.12.1
sp. zn. I. ÚS 332/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Holka, zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké nám. 42, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2011, č. j. 56 Co 426/2011-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 7. 2011, č. j. 0 P 25/2011-81, kterým uvedený soud ve věci péče o nezletilé děti (dcery stěžovatele) návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl.
Tímto návrhem se stěžovatel v zásadě domáhal toho, aby byly nezletilé děti účastníků svěřeny do jeho výchovy a aby soud zakázal matce vycestovat s dětmi mimo Českou republiku. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že k vyhovění takovému návrhu není důvodu. To především proto, že matka má podle pravomocného a vykonatelného rozsudku nezletilé děti svěřeny do své výchovy a nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení, tedy dětí a jejich rodičů. Děti jsou tedy právně i fakticky ve výchově matky a otec (stěžovatel) ani netvrdil, že by péče matky byla nedostatečná nebo závadná. Podle názoru obou soudů - za zjištěného stavu věci - není důvodné, aby bylo předběžným opatřením zakázáno oběma nezletilým dětem vycestovat mimo území České republiky. Matka, jako osoba, které byly děti svěřeny do výchovy (a zároveň jejich zákonná zástupkyně), má právo s dětmi vycestovat a pokud tak učiní, nelze to hodnotit jako únos nebo zavlečení do ciziny. Pokud tím podle názoru stěžovatele dochází k omezení jeho rodičovské zodpovědnosti a nehodlá se s tím smířit, pak mu podle názoru odvolacího soudu nezbývá, než požádat o změnu výchovného prostředí dětí, což předpokládá řízení, ve kterém by bylo nutno celou situaci znovu komplexně posoudit. Odvolací soud doplnil, že k tomu vlastně již otec na základě návrhu na změnu výchovného prostředí směřuje.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že návrhem ze dne 21. 7. 2011 se obrátil na okresní soud, aby především dosáhl zatímní úpravy poměrů nezletilých dcer, a to do konečného rozhodnutí soudu o změně výchovy. Matka prý chtěla bez jeho souhlasu dne 19. 8. 2011 přemístit děti do zahraničí (do Švédska), kde měla v úmyslu se trvale zdržovat a tedy děti protiprávně zadržovat. Zdůraznil, že souhlasil pouze s přechodným pobytem dětí ve Švédsku ve školním roce 2010/2011 a to pouze proto, že matka slíbila, že se jedná o krátkodobý přechodný pobyt daný její pracovní stáží ve švédské pobočce jejího zaměstnavatele. Protože okresní soud jeho návrh zamítl a krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, matka dnem 19. 8. 2011 do Švédska vycestovala a od té doby tam prý žije i s dětmi. Stěžovatel odkazuje mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2471/10, který prý řešil obdobou situaci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Stěžovatel spatřuje zásah do svých shora uvedených základních práv v zásadě ve skutečnosti, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na vydání předběžného opatření, jímž by bylo matce dětí zakázáno vycestovat s nimi mimo Českou republiku.
Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud - i v nyní posuzované věci - zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení ve věci samé.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv či svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost sice a priori vyloučit nelze; podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli podmínek nařízení předběžného opatření; ty jsou zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Rozhodnutí o předběžném opatření lze podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení v jeho celku), a to zejména z toho pohledu, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny).
Shora uvedeným požadavkům napadené usnesení vyhovuje. Nelze dospět ani k závěru, že by postup rozhodujících soudů vykazoval znaky libovůle.
Ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2471/10, zabývající se prima vista obdobnou záležitostí, není při bližším pohledu případný. Za prvé, v citovaném případě Ústavní soud přezkoumával (na rozdíl od nyní řešené věci) již vydaná předběžná opatření, která byla zdůvodněna obavou, že otec nezletilou odveze ke svým příbuzným do Francie a již se s ní nevrátí zpět, což bylo podloženo konkrétními skutečnostmi, které obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily. Navíc, v uvedené věci byla situace taková, že řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilé nebylo dosud pravomocně ukončeno, zatímco v nyní zkoumané věci má jejich matka nezletilé děti již svěřeny do své výchovy na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě důvod ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá. Lze i znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Za tohoto stavu je bezpředmětný návrh stěžovatele na přistoupení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí jako vedlejšího účastníka řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu