ECLI:CZ:US:2013:1.US.3333.12.1
sp. zn. I. ÚS 3333/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Kunickým, advokátem, se sídlem ul. 28. října 184, 261 01 Příbram, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2012, č. j. 7 T 92/2009-497, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích*) ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 4 To 484/2012, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
___________________
*) ve znění opravného usnesení zde dne 30. 1. 2013
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2012, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 5. 2012, č. j. 7 T 92/2009-497 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že dle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") předsedkyně senátu okresního soudu Mgr. Danuše Ehrenbergerová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 92/2009. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích*) (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 4 To 484/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel uvádí, že před obecnými soudy byla řešena stěžovatelem navrhnutá obnova původního trestního řízení vedeného proti němu. Věc před okresním soudem projednávala předsedkyně senátu Mgr. Danuše Ehrenbergerová. Stěžovatel však tvrdí, že ta s ohledem na vztah k poškozenému panu P. S. měla být pro podjatost z projednávání věci vyloučena. Navštěvovala totiž s tímto poškozeným stejnou školu v obci R. Navíc tato soudkyně zná i některé známé tohoto poškozeného a to např. soudkyni Krajského soudu v Českých Budějovicích paní JUDr. Milenu Babkovou a dále zaměstnance Okresního soudu v Českých Budějovicích pana Jana Holuba. Tyto osoby společně s poškozeným pocházejí z jedné malé obce - R. I stěžovatel je z obce R. Podjatost soudkyně se pak v řízení prokázala sdělením o zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele, i tím, že svědky poukazovala na následky křivé výpovědi, aniž by svědkové mohli cokoliv říci.
Stěžovatel je z uvedených důvodů přesvědčen, že byla zásadním způsobem porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
________________
*) ve znění opravného usnesení zde dne 30. 1. 2013
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Na základě ústavní stížnosti se nelze domáhat, aby Ústavní soud převzal průběžnou kontrolu nad procesním postupem obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci v teprve probíhajícím řízení. Ústavní soud je při uplatňování své pravomoci veden principy sebeomezení a subsidiarity (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu).
Zásada zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců. Ústavní soud interpretuje právo na zákonného soudce jako součást soudcovské nezávislosti. Vychází se z toho, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný a bez svého souhlasu nepřeložitelný.
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení patří do rámce základního práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§30 odst. 1 trestního řádu, §265b písm. b) trestního řádu). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že posouzení námitky podjatosti soudce je v jádru otázkou skutkovou, jejíž posouzení Ústavnímu soudu z povahy věci nepřísluší. Ústavněprávní přezkum se proto soustředí spíše na otázku odůvodněnosti rozhodnutí o eventuální podjatosti, resp. vyloučení soudce na základě tzv. subjektivního a objektivního hlediska (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05).
V dané věci má Ústavní soud za to, že z usnesení krajského soudu je zřejmé, že obecné soudy se stěžovatelovou námitkou podjatosti soudce dostatečně zabývaly a s argumenty stěžovatele se vypořádaly. Závěr krajského soudu, že argumentace stěžovatele je souborem nepodložených spekulací a nelogických tvrzení, přičemž pokud by podobné námitky měly být akceptovány, pak by to automaticky znamenalo diskvalifikaci soudce pro podezření z podjatosti bydlícího v jakémkoliv menším územním sídle, ve kterém pochopitelně mohou bydlet kterékoliv z osob různě zúčastněných na řízení, které běží před dotčeným soudcem, se Ústavnímu soudu jeví jako zcela přiléhavý. Ústavní soud proto na toto odůvodnění odkazuje s tím, že v postupu soudů nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudily námitku podjatosti vznesenou stěžovatelem, je ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nijak nezasáhl.
Jak Ústavní soud již výše naznačil, ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Pro úsudek o porušení ústavních kautel, chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu, tedy není dostačující obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele, jak je tomu i v nyní projednávané věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu