ECLI:CZ:US:2013:1.US.3406.12.1
sp. zn. I. ÚS 3406/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Balhara, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 28 Co 142/2012-277, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 12. 2011, č. j. 8 C 3/2009-238, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených materiálů následující.
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem v rozsahu žalobního návrhu na zaplacení částky 11.100 Kč řízení zastavil (výrok I.), zamítl žalobní návrh co do částky 13.900 Kč (výrok II.) a uložil žalobci (stěžovateli) povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45.900 Kč (výrok III).
Stěžovatel - žalobce tvrdil, že je vlastníkem domu, ve kterém je v podkroví bytová jednotka, ke které svědčí žalovanému právo užívání z věcného břemene. V §151n odst. 3 občanského zákoníku je uvedeno, že oprávněný z věcného břemene je povinen nést náklady na zachování a opravy dle míry spoluužívání; proto vystavil žalovanému dne 27. 6. 2008 fakturu a požadoval zaplacení částky 165.706 Kč. Žalovaný vyfakturovanou částku nezaplatil a žalobce se žalobou, kterou bylo toto řízení zahájeno, domáhal (prozatím) zaplacení částky 25.000 Kč.
Spor mezi účastníky spočíval v podstatě tom, zda a které z nároků uplatněných žalobcem jsou náklady na zachování a opravu věci ve smyslu §151n odst. 3 obč. zák. a v jaké výši by je měl žalovaný uhradit.
Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že podle §151n odst. 3 občanského zákoníku jde jen o náklady na zachování věci a na její opravy, nikoliv tedy náklady jiné, sledující např. vyšší kvalitu věci než byla dosavadní. Pojištění za dům nepovažoval soud za náklad na zachování věci a její opravu, jde o náklad na straně vlastníka, o jeho ochranu před nahodilou událostí. Rovněž daň z nemovitosti nepovažoval soud prvního stupně za náklad na zachování věci a na její opravu, jde o povinnost vlastníka nemovitosti stanovenou zákonem o dani z nemovitosti. Odměna správcovské společnosti je nákladem spadajícím pod plnění poskytovaná s užíváním bytu, která platí nájemce a uživatel bytové jednotky (§28d odst. 1 písm. d/ zákona č. 42/1992 Sb.). U nákladů na výměnu oken u předmětného bytu bylo svědeckou výpovědí Jindry Zábranské potvrzeno, že tato částka byla vyplacena přímo jí, a to na základě dohody mezi žalobcem a svědkyní Zábranskou. Jediným nárokem stěžovatele - žalobce, který lze zahrnout do nákladů na zachování věci a její opravu, zůstaly náklady na opravu domu. Soud prvního stupně žalobce opakovaně poučil podle ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval jej, aby ve stanovené době uvedl: a) kdy došlo k opravě zdi a sanační omítky, z jakého důvodu k opravě došlo, jakým způsobem byla dojednána cena za tyto práce, komu byla fakturována, jakým způsobem byla uhrazena, b) kdy došlo k výměně venkovních dveří a zapravení, z jakého důvodu k opravě došlo, jakým způsobem byla dojednána cena za tyto práce, komu byla fakturována, jakým způsobem byla uhrazena, c) z jakého důvodu došlo k vyklizení půdy, sklepa a nakládání kontejneru, o jaké prostory se jednalo, jakým způsobem byla dohodnuta cena těchto prací, jakým způsobem byly provedené práce uhrazeny. Stěžovatel - žalobce poskytnutou lhůtu nevyužil a doplnění skutkových tvrzení předložil soudu až při jednání dne 8. 11. 2011, aniž by k tomu měl omluvitelný důvod. Soud prvního stupně za této procesní situace uzavřel, že žalobce přes řádné poučení soudu nesdělil svou skutkovou verzi rozhodných skutečností, tudíž neunesl břemeno tvrzení, a proto žalobu zamítl. Obvodní soud též uvedl, že u jednání dne 8. 11. 2011 žalobce předložil podání, v němž popírá existenci věcného břemene. Soudu prvního stupně toto podání žalobce vyhodnotil jako změnu žaloby a tuto změnu nepřipustil, neboť by to popřelo smysl a podstatu probíhajícího řízení; zejména by to vedlo k tomu, že žalovaný by nemohl být ve věci pasivně legitimován, neboť fakticky užívá byt svědkyně Jindra Zábranská. Stěžovateli - žalobci podle obvodního soudu nebrání nic v tom, aby se samostatnou žalobou domáhal určení, že žalovaný není osobou oprávněnou z věcného břemena. V tomto řízení soud vycházel z původního tvrzení žalobce a stavu zapsaného v katastru nemovitosti.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 14. 940 Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl městský soud zejména následující. Obvodní soud rozhodl ve smyslu ust. §95 o. s. ř.; změnu žaloby nepřipustil, protože navržená změna by popřela smysl a podstatu probíhajícího řízení a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné. Právo odpovídající věcnému břemeni má jiný (užší) obsah než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o vynaložených nákladech na opravu domu, je správný. Ani z podání, které bylo doručeno soudu prvního stupně až při jednání dne 8. 11. 2011, nevyplývá, kdo a v jakém rozsahu provedl vyklizení půdy a sklepa, opravu zdi sanační omítkou a výměnu venkovních dveří a kolik za takové práce žalobce zaplatil. Náklady spojené se zachováním a opravou věci je stěžovatel povinen co do důvodu i výše prokázat. Jestliže nesplnil dostatečně povinnost tvrzení, pak nebylo důvodu provádět výslech svědkyně Balharové a stěžovatele, jednatelů obchodní společnosti VB-servis, s. r. o., a svědka Komamytskyyho, neboť důkazy nemohou nahrazovat chybějící tvrzení a skutečnosti, které nejsou tvrzeny, nelze prokazovat. Odvolací soud zjistil, že jedinými společníky a jednateli obchodní společnosti VB-servis, s. r. o., jsou stěžovatel a jeho manželka; jako kuriózní se jeví námitka, že obstarat podklady pro konkrétní žalobní tvrzení je nesplnitelné. Odvolací soud sdílel závěr soudu I. stupně, že náklady na smluvní pojištění domu, náklady na daň z nemovitosti a smluvní odměnu za správu domu nelze zahrnout do nákladů na její zachování a opravy věci ve smyslu §151n občanského zákoníku.
II.
Stěžovatel napadl zrušit v záhlaví citovaný rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, a to pro tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech uvádí hlavně následující. Nesouhlasí s tím, že obecné soudy nepřipustily změnu žaloby v tom rozsahu, v němž popíral existenci věcného břemene (původně stěžovatel vycházel z premisy opačné). Stěžovatel k tomu cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011: "pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není [§80 písm. c) o. s. ř.], nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění [§80 písm. b) o. s. ř.] vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak však platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku)." Stěžovatel z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje, že mu obecné soudy znemožnily domáhat se v novém řízení určení toho, zda právo věcného břemene k bytové jednotce v podkroví jeho nemovitosti existuje či nikoli. Tvrdí, že nejsou správné závěry soudů, že daň z nemovitosti a pojištění nejsou náklady na zachování nemovitosti. Konečně namítá, že odvolací soud zamítl jeho důkazní návrhy bez dostatečného odůvodnění.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Taková pochybení však v nyní posuzované věci nalézt nelze.
Stěžovateli se dostalo náležitého postavení účastníka řízení (žalobce), měl prostor k vyjádření k provedeným důkazům, možnost právně argumentovat a oponovat podáním protistrany; proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využil i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného ve vztahu k druhé procesní straně. Kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci potom představují nikoli možné "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž smysluplné odůvodnění chybí.
Obecné soudy na námitky stěžovatele reagovaly, řádně, srozumitelně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly, jak plyne ze shora uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí. To platí i o námitce stěžovatele, podle níž daň z nemovitosti a pojištění mají být zahrnuty mezi náklady na zachování nemovitosti, stejně jako o nesouhlasu stěžovatele se zamítnutím jeho důkazních návrhů.
Pokud stěžovatel dovozoval z jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3579/2011 nemožnost později podat žalobu na určení neexistence věcného břemene, tento závěr z citovaného usnesení vrcholného soudního orgánu neplyne. Toto usnesení totiž výslovně hovoří o překážce věci rozsouzené "vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku)". Je přitom zřejmé, že pokud soudy v nynější věci nepřipustily změnu žaloby s vysvětlením, že by to popřelo smysl a podstatu probíhajícího řízení a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, daly tím najevo odlišnou skutkovou základnu komparovaných otázek; to platí i z pohledu relevantní právní úpravy (§95 odst. 2 o. s. ř.: "Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení."). Ostatně samotný nalézací soud stěžovatele o možnosti domáhat se určení neexistence věcného břemene pozdější žalobou v odůvodnění rozsudku poučil. Koneckonců, stěžovatel namítá, že mu obecné soudy znemožnily domáhat se v novém řízení určení toho, zda právo věcného břemene k bytové jednotce v podkroví jeho nemovitosti existuje či nikoli; avšak i kdyby se stěžovatel již určení neexistence věcného břemene domáhat nemohl - což však může - znemožnil by si to sám, neboť mu nic nebránilo takovou žalobu původně podat.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu